ku | GbSlov | MSS |
k, ke, ku, praep., zu, ad; stsl. ad, sskr. kam (postposice), pův. kom, srov. Vsev. Miller, v Beiträge zur vergl. Sprachforschung VIII, 105 sl., Zubatý v Idg. Forsch. VI, 272, Meillet v Jag. Arch. XVIII, 267. — Rozdíl mezi stč. a namnoze i nč. k, ke, ku je hláskový a jsou tu některé zvláštnosti. 1. Z psl. vyvinulo se podle pravidla jerového jednak k, jednak ke, na př. k-domu z kъ-domu a ke-dni z kъdьni, v. Ηist. Mluv. str. 59 a 155. — 2. Podle téhož pravidla říkalo se a psalo k-k- za nč. ke-k- nebo ku-k- v případech, jako jsou na př. k každému Hrad. 23a, k kameni Pror. Isa. 8, 14, k komu Hrad. 54a, Pror. Isa. 46, 5, k kořisti Modl. 37a, k kuchyni Pr. pr. 260, k kuzedlnikóm ChelčPost. 246a, k kříži Hrad. 41a, k kvílení Br. Isa. 22, 12, atp. — 3. Někdy tu splývá k-k- a psáno jen k-, na př.: vedú-jej kayphaſſowy Vít. 50a (t. j. Kajfášovi, m. k-Kajfášovi), ten kazdy sěči umný AlxV. 1671 (t. j. každý, m. k každéj), kralowy přijeli Mill. 8a (t. j. královi, m. k královi). — 4. Ze psaní tohoto, k- místo náležitého k-k-, vzniká zvratnou analogií psaní k-k- místo náležitého k, na př. k k nijm KolČČ. 25b (1543), k k nij t. 65b (1545). — 5. Když výraz ke k patřící se začíná samohláskou, dlouží se tato, srov. Hist. Mluvn. I, 592, a je tedy k-áz k-a-, k-ó- a dále k-uo- a k-ů- z k-oatd.; na př. k aapoſtolom Hrad. 75a, Krist. 80b, ML. 98a, k aabramoui Ol. Gen. 12, 1, k ooku Jid. 84, k ootczy Hrad. 19a, k uotczy Pass. 347, k utczy t. j. k ůtci Vít. 39b, k uohny t. 8a, k uoſobie Kruml. 3a, k oohlubny Otc. 185a, k oorliczi Koř. Zjěv. 4, 7, k óbmytí HusPost. 109a, k óbyczeiom t. 31a k óſlawie t. 64a, k uutieſſenyu Hrad. 35a, k v́czedlníkom HusPost. 64b, k uvſlyſſeny OlMüllKáz. 618. — 6. Znění ku je jenom v češtině a polštině. Bývá v stč., když příslušný následující výraz se začíná s p- slabiky nejerové, řidčeji před retnicemi b-, v-, a velmi zřídka a většinou až v textech pozdějších také před hláskami jinými. — Předložka k, ke, ku pojí se s dativem a výraz takový znamená směr, t. j. vyslovuje, ke kterému předmětu děj směřuje, nebo podle kterého předmětu a jakoby směrem k němu něco určujeme. Směr je vlastně při pohybu v prostoru; ale u významu přeneseném rozumí se také jindy a mění se podle smyslu věty také ve význam cílový a ve význam účelový. Význam všeliký vyplývá ze souvislosti, z větného celku; ale hlavně tkví ve slovese, někdy ve jméně podstatném a přídavném, a výraz k s dat. vztahujeme podle toho ke slovesu nebo ke jménu podstatnému nebo přídavnému. — Příklady. Také k ženám jdieše Vlastin list DalC. 11, jíti, přijíti… k komu, vraceti, vésti… koho k komu atp.; skrzě to k hanbě dojdeš Otc. 277a; ke dveřóm přišed ML. 111a; (světec) zlé navracováše k zdraví Otc. 376a; k jednej lípě jej (knězě) přivedú DalC. 34; k tomu jiu jejie zlob připudi t. 27. (Král káza) svým rytieřóm k ňemu střéleti OpMus. 16b, střieleti k komu. — Naklonil ucho své ke mně mihi ŽKlem. 114, 2, kloniti čso k komu. — Pán řekl k bohatci Otc. lb, řéci, volati… k komu atp.; vece Čech k svému sboru DalC. 2; pověděl on k jeho dcerám Otc. 46b; mé svědomie ke mně volá Modl. 11b, uslyš volánie mé k tobě t. 69a; svědomie křičí k bohu t. 56b; vzdavši prosbu k hospodinu Otc. 455a, přísahu činie k súdu i k úřadu VšehK. 51a. Vacek Mutinu tajně k Svatoplukovi osočil Pulk. 78b, sočiti k komu. Mužie k dievkám velmi sě vsmiechu DalC. 10, smieti sě k komu; počěchu sě druh k druhu smieti t. 5. — Což slušie k hradu DalC. 11, slušěti k čemu; (ta, královna) k našiej zemi nepříslušie a také ta řěč ke mně neslušie t. 49. — (Strabo) jě sě k hlavě jiú (uříznutých uší) měřiti DalC. 20, měřiti čso k čemu. — Jest vám za to mieti, že pohanstvo k va(šiej m)oci jest vňuž ku poch(odni) sviečka, a vňuž(to v po)ledne měsiec bývá k s(luncu) AlxH. 12, 21 sl., čso k čemu = proti čemu, poměrem k čemu. — K Ježíšovi podoben ML. 110a, podobný k komu; nemúdrú radu vzěchu a právě podobnú k smiechu DalC. 1. — K bohu mieně LMar. 13, mieniti k komu. Netaj nic k nám Hrad. 39b, tajiti čso k komu; kde s’ složil (tělo Ježíšovo), netaj ke mně t. 45a. — Viera silná k bohu Otc. 26a, viera, nevěra, milost, hněv, stud… k komu; byste byli k nám vieru zdržěli DalC. 15; jich milost ty vidíš ke mně Modl. 11b; budeš milostivý k svému bližniemu t. 71b; jmáš boží hněv k sobě Hrad. 100b; (čistota) stud k frejóm činí Šach. 298b; k vám sě nevěrú nestydímy, neb ju ot vás vždy vidímy DalC 15; srdcem se věří k spravedlnosti HusE. 3, 156, věřiti k čemu. — By to jeden neuka učinil (t. by mlčel, maje mluviti), s právem by se k lidem vinil Kat. v. 1663, viniti sě k komu; co sě k vám dovinil (Ježíš k židům) Hrad. 86b; jedné viny k ňemu nejměli tamt., vina k komu; chtěl k ľudem býti bez viny AlxB. 8, 11; nemajíc k nim ijedné viny Štít. uč. 88a. — Ten má náději k věčnému utěšení Otc. 151b, jmieti náděju, čáku, žádost, péču… k čemu; kak mám k tomu čáku malú AlxM. 2, 19; lékař vždy jmá čáku k sěči AlxV. 282; někteří k kněžstvu čáku majDalC. 35; měj k odplatě čáku ŠtítOp. 328a; silnú žádost k světu majě Modl. 56b; ruka takéže k meču jmá, jakžto ke brániú péču AlxB. 1, 6 a 7. — Co učí člověka k spasení Kruml. 331a, učiti k čemu; kteříž učie k spravedlnosti HusPost. 7b; tato kniha nás k tomu učí Baw. 36. Dobytek k sušeným rybám (t. místo píce jiné) jest zvyčený a zučený Mill. 124a, zvyčený, zučený k čemu. — Kteříž k vojně neuměli, těm poruči (Alexander) atd. AlxV. 521, uměti k čemu; (Ježíš) mlád jsa uměl jest k silnému boji Štít. ř. 33b. Ty k tomu nerozumieš NRada 1660, rozuměti k čemu; ješto raditi umějí a k věčnosti rozumějí t. 1566. Bez domyslu uměnie k boji sine peritia artis pugnae Ol. Jud. 5, 27, uměnie k čemu; naše moc a uměnie ke všelikému dielu jest od boha nám dána Štít. Pař. 5a. Mužóv k boji umělých virorum belligeratorum Ol. 1. Mach. 15, 13, umělý k čemu; umělí k bojiem eruditi ad proelia Lit. 1. Par. 5, 18; k válkám umělí ad bella doctissimi Ol. Cant. 3, 8; všichni k bojóm přeumělí HusŠal. 59a; (lidi) umělé k moři gnaros maris Ol. 3. Reg. 9, 27; umělý ku púščění (žilou) ApatFr. 45a. Umětedlní k boji scientes bellum Ol. Bar. 3, 26, umětedlný k čemu. Opat k bohu umný a k hospodářství rozumný Hrad. 24a, umný, rozumný k čemu; ten… k vojně násilně rozumný, (k) každý sěči velmi umný AlxV. 1671 sl.; rytieřě k bojóm velmi rozumného Pass. 426; jsi-li nerozumen k našim řečem Tkadl. 44b; lidé nerozumní k vieře t. 45b. — Zaplatíš mi, svému hrdině, dada mi Postoloprty k dědině DalC. 21, dáti čso k čemu, jmieti čso k čemu, na př. k dědině… atp. = aby bylo dědinou, dědičným majetkem. Tě městě ciesař k dědině jemu da t. 78. Ti k dědině Vlastislav mají t. 22. Ostav sobě málo dědiny k dědině Rožmb. 96 (t. j. z dědiny své dotavadní ostav si jen malou část). (Jměnie) jim spadne k dědictví in hereditatem succedent Ol. Num. 27, 6. Já… drži ji (dědinu) k zástavě ve stě hřiven Rožmb. 282. Kristus ostavil své tělo k veždajší oběti Štít. uč. 118b. Jenž si tvé svaté tělo dal nemocným k lékařství duchovniemu, nečistým k ooczyſczeny, slepým k věčnému osviecení, chudým k kořisti Modl. 37a. Která města by měla býti k útočišti poběhlých in praesidia Ol. Num. 35, 11. Neroďte snažní býti, co by (vy) jedli a pili a k oděvu měli ŠtítBud. 210. Shromazdíte sěno k dobytčie píci ad pascenda iumenta Ol. Deut. 11, 15. Že s’ nám k vykupiteli poslán a k vyplatiteli Rúd. 22a, k vykupiteli, vyplatiteli = za vykupitele, vyplatitele, abys byl vykupitelem, vyplatitelem. Neb to j’ jisté, že by nikakéž ti najvětší mistři (t. pařížští) tebe (Vojtěcha Rankova) nebyli sobě vzeli k tovařiši a k mistru křesťanstvie všeho Štít. uč. předml. (ŠtítE. XIX). (Bůh) Marju čistú pannu vzvolil svému tělu k matce Kat. v. 1946, k matce = za matku. Tu (dívku) jemu oddal ku pravé manželce Tand. 76, k manželce = za manželku. Aby dal ji (dceru) k ženě jemu ŠtítOp. 352a, k ženě = za ženu: tomu dám dceru mú k ženě Comest. 18; že ji chtěl k ženě jmieti Baw. 135; unesl sem ji sobě k ženě Tand. 49. Když by jinoch dievku unesl sobě k věčnéj choti Rúd. 23b, k choti = za choť. Ne k choti, ale k sluzě by mě (Kristus Kateřinu) přijal Kat. v. 696, k choti, k sluzě = za choť, za sluhu; neb tě syn mój k choti i k sluzě přijal t. v. 1058. — Miesto k dědině dobré Otc. 35a, dobrý k čemu atp.; jenž k tvéj čsti najlepšie vědě AlxV. 286; k tomu neduhu najlepší lék jest… Rhas. 77; mužě udatného, k radě člověka múdrého DalC. 18; duše, křehká k stání, snadná ku padení a nespěšná ke vstání Kruml. 267a; zelená barva… jest snadná k proměnění, libá k pohledění Pís. XV stol. ve Feif. LL. 698; (muž) šťastný bude k umění chytrostem LékA. 148a. — Diogenes jednoho dne k slunci sedieše GestaKl. 33, k slunci (kam? kde?) = na sluneční straně; uzříš anděly k nohám sediece a k hlavě Hrad. 49b, k nohám, k hlavě = na místě, kde bývají nohy, hlava. — Jdieše k času tomu, kdež bě péče ne o domu AlxV. 2450, k tomu času atp.; když budieše k tornu času Otc. 431a. Když by již bliz k světu Otc. 282b, k světu, k svítání. K večeru vzbydlí pláč a k yutru radost ad vesperum, ad matutinum ŽWittb. 29, 6, k večeru, k jutru. Vlk k weczeruv pohubí jě ad vesperam Pror. Jer. 5, 6, t. j. k-večerú, pozd. -au, nč. -ou (koncovka v isolovaném výraze adverbiálním zdloužena); k weczerú ad vesperam Ol. Ex. 12, 6; k weczerau Pref. 7; k wečerau BrNZák. 36a. — Velmi-li jim (chudým) pomáháte drvy k zímě RokycKl. 390b, k zímě = na zimu, pro zimní čas. (Kupovali) louče k noci WintObr. 2, 586 (XVI stol.), k noci, pro noční čas. — Nemoc ta nenie k smrti ad mortem EvVíd. Jan 11, 4, býti k smrti, na smrt, smrtelný. — Hovora vece: Budu ť trúbiti, k trúbě nemeškajte jíti DalC. 34, k trubě = na znamení dané troubou. — Ten, jenž má mysl vysokú a hospodě slúží k ooku Jid. 84 t. j. k óku = pro oko, na oko; slúhy poslušní buďte pánóv…, netolik k oku jim slúžiec, jako by se tiem slíbiti chtěli jen pánóm Štít. uč. 63b. — Samuel jest k-wóli Šavlově vzkřiešen HusPost. 67a, k voli = k vůli Šavlově, podle vůle Šavlovy, že Šavel tomu chtěl (může tedy bývati jen ve větách, kde vůle skutečná se rozumí); umřel jest k vuoli otce za ny HusW. 97a; k jeho vóli obilé prodáváchu Comest. 46b, aby mu k vuoli byla Lobk. 70b; aby člověk k vůli žalobníku k autrpnému právu podán byl Lún. ort. 1616. (Bohatec) je nemohl mieti k své žádosti krápě vody HusPost. 39b, k své žádosti = podle své žádosti, jak, když toho žádal. — Bože, jenž k prosbě s. Veroniky obraz tvój v rúchu vtišťený ostaviti ráčil jsi Modl. 17b, k prosbě = podle prosby, na prosbu. (Sluhové) neřku k rozkázaní, ale ku poručení a vezřění oka skočie a patřie, co by chtěl pán ŠtítVyš. 13a, k rozkázaní = podle rozkázaní atd. Abych vyložil k rozumu čtenie HusPost. 3b, k rozumu = podle rozumu, podle dobrého smyslu. (Pekaři) aby pecny k váze srovnali WintObr. 2, 266, aby k měrám chléby pekli tamt. (z r. 1605) k váze, k měrám = podle váhy, podle měr. — Bieše v stáři k uosmidcát let Otc. 111a, k uosmidcát (počet vyjádřen přibližně). — Když bieše s. Pavel ke stu třinádste let stár Otc. 404b, ke stu třinádste = sto a třináct atp. (v číselných výrazích složitých); sedmdesát ke stu let Pass. 171; (let) sedm a třidceti ke stu Ol. Ex. 6, 20; dva tisícě a sedmdesát ke stu (synóv) t. Esdr. 7, 8; nalezeno jich (mužův) paddesát ke stu tisícóv a tři tisíce a šest set t. 2. Par. 2, 17; léto deváté šestédcáté ke stu (t. j. 169) Lit. 2. Mach. 1, 7. — Aby měl vína, k tomu také chleba NRada 1433, = vína a chleba, i chleba; aby měl dosti soli k masu t. 1432. — Bývá opakováno, když příslušný výraz pádový je složitý. Na př.: k tiem ke wſſiem Pass. 307, k takým ke wſſem ChelčP. 11a; ty věci k gednomu k temuż slušejí Comest. 52a; kto zle radí k czemu ke zlemu Kruml. 254b, k geho k weliciey prosbě Pass. 299; k nemiloſtywemu k tomu rytieři Pass. 307; převelmi jich málo k dobremu přistává k brziehu Brig. 171, k brzehu k bezpecznemu BrigF. 4b; k tobie sě vinu (praví Marie Janovi), vniž k memu synu milému, mým milým synem k danemu Hrad. 51a; (Vladislav) k czyeſarzowu jel k dworu Pulk. 87a; Mezek poslal jest posly k czyeſarzowy k Gyndrzychowy t. 38a; (Břěcislav) k ſwemu otci, k Oldrzychowy k wewodye českému přijel t. 41b; Svatopluk poslal jest k Budivojovi, k synu k Hronovu, k muži k velmi lstivému PulkR. 76a.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².

 


ku, præpos., viz k.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².

 


k, ke, ku předl. k, ke; v nové češtině místo ní často prostý dativ – srov. stč. rozuměti k čemu, učiti k čemu, podobný k komu, k čemu; střielěti k komu na někoho; tajiti čso k komu před někým; umný, umělý, umětedlný k čemu znalý čeho, obratný, vynikající v čem; k slunci na slunci, na výsluní; nemoc ta nenie k smrti není smrtelná; k oku naoko, předstíraně; k rozkázání podle rozkazu; k rozumu podle rozumu; jako: dáti čso k dědině komu dát jako dědičný majetek; žes nám k vykupiteli poslán jako vykupitel; dal ji k ženě, k manželce jemu za ženu, za manželku
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.

 


ku v. k
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.

 


logo ÚJČCopyright © 2006–2022, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2022, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2022, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 15 lety, 10 měsíci a 21 dny; verze dat: 1.1.21
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).