k | ESSČ | GbSlov | MSS |
K | GbSlov |

k prep. s dat.

A. určení prostorové

1. u sloves pohybu k čemu, ke komu, do čeho; vyjadřuje místo, subjekt n. objekt, událost n. stav, k němuž (n. do jehož blízkosti) děj směřuje (též obr.)

2. u sloves děje zaměřeného určitým směrem ke komu, k čemu, směrem ke komu, k čemu; vyjadřuje objekt, subjekt, k němuž je daná činnost směřována

3. u slov žádosti, prosby ke komu, k čemu, komu, čemu; vyjadřuje subjekt n. objekt, jemuž je daná žádost ap. adresována

4. u sloves dicendi ke komu; vyjadřuje účastníka děje, k němuž je daný projev namířen

B. určení časové

5. asi, okolo čeho; vyjadřuje přibližnou dobu konání děje

6. u sloves přerušení děje na kdy, do kdy; vyjadřuje dobu, do níž se nějaký děj neuskuteční

C. určení způsobové

7. poté co, až co; vyjadřuje průvodní okolnosti děje

8. podle čeho; vyjadřuje přiměřenost vykonané věci

D. určení účelové

9. na co, kvůli čemu; vyjadřuje účel, proč se daná věc děje

10. s adj. n. slovesem vyjadřujícím způsobilost, schopnost k něčemu k čemu, pro co; vyjadřuje, za jakým účelem je daný subjekt n. objekt nějak disponován

F. určení měrové

11. s číselnými údaji do celku; vyjadřuje, kolik zbývá do plného počtu

12. a ještě, navíc, mimo to, nad to; vyjadřuje dodatečnou informaci; ve spojení s číselným údajem vyjadřuje chybějící dodatek k celku

G. určení zřetele

13. s ohledem na co; vyjadřuje, s ohledem na co, ve vztahu ke komu, k čemu je daná věc posuzována

14. s adj. n. slovesem vyjadřujícím způsobilost, schopnost k něčemu k čemu, pro co; vyjadřuje ve vztahu k čemu, je daný subjekt n. objekt nějak disponován

15. v připodobnění k něčemu ke komu, k čemu; vyjadřuje cílový subjekt n. objekt, k němuž je přirovnáváno

16. o činnosti projevované ve prospěch někoho ve prospěch koho, pro koho; vyjadřuje, v čí prospěch je dá činnost vykonávaná

Předložkový pád k s dativem se ve spojení s výrazy jistých významových okruhů stává předmětem. Tuto funkci má zvl. u sloves mluvení (např. mluviti k komu, zpoviedati se k komu ‚zpoviedati se někomu‘), u sloves projevů nepřátelství (např. žalovati k komu ‚žalovat někomu‘), žádosti a prosby (např. ufati k komu ‚věřit komu‘)

Autor: Hana Kreisingerová

Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.18, citován stav ze dne 20. 10. 2021).

 


k, ke, ku, praep., zu, ad; stsl. kъ ad, sskr. kam (postposice), pův. kom, srov. Vsev. Miller, v Beiträge zur vergl. Sprachforschung VIII, 105 sl., Zubatý v Idg. Forsch. VI, 272, Meillet v Jag. Arch. XVIII, 267. — Rozdíl mezi stč. a namnoze i nč. k, ke, ku je hláskový a jsou tu které zvláštnosti. 1. Z psl. kъ vyvinulo se podle pravidla jerového jednak k, jednak ke, na př. k-domu z kъ-domu a ke-dni z kъdьni, v. Ηist. Mluv. str. 59 a 155. — 2. Podle téhož pravidla říkalo se a psalo k-k- za nč. ke-k- nebo ku-k- v případech, jako jsou na př. k každému Hrad. 23a, k kameni Pror. Isa. 8, 14, k komu Hrad. 54a, Pror. Isa. 46, 5, k kořisti Modl. 37a, k kuchyni Pr. pr. 260, k kuzedlnikóm ChelčPost. 246a, k kříži Hrad. 41a, k kvílení Br. Isa. 22, 12, atp. — 3. Někdy tu splývá k-k- a psáno jen k-, na př.: vedú-jej kayphaſſowy Vít. 50a (t. j. Kajfášovi, m. k-Kajfášovi), ten kazdy sěči umný AlxV. 1671 (t. j. každý, m. k každéj), kralowy přijeli Mill. 8a (t. j. královi, m. k královi). — 4. Ze psaní tohoto, k- místo náležitého k-k-, vzniká zvratnou analogií psaní k-k- místo náležitého k, na př. k k nijm KolČČ. 25b (1543), k k nij t. 65b (1545). — 5. Když výraz ke k patřící se začíná samohláskou, dlouží se tato, srov. Hist. Mluvn. I, 592, a je tedy kz k-a-, k-ó- a dále k-uo- a k-ů- z k-oatd.; na př. k aapoſtolom Hrad. 75a, Krist. 80b, ML. 98a, k aabramoui Ol. Gen. 12, 1, k ooku Jid. 84, k ootczy Hrad. 19a, k uotczy Pass. 347, k utczy t. j. k ůtci Vít. 39b, k uohny t. 8a, k uoſobie Kruml. 3a, k oohlubny Otc. 185a, k oorliczi Koř. Zjěv. 4, 7, k óbmytí HusPost. 109a, k óbyczeiom t. 31a k óſlawie t. 64a, k uutieſſenyu Hrad. 35a, k v́czedlníkom HusPost. 64b, k uvſlyſſeny OlMüllKáz. 618. — 6. Znění ku je jenom v češtině a polštině. Bývá v stč., když příslušný následující výraz se začíná s p- slabiky nejerové, řidčeji před retnicemi b-, v-, a velmi zřídka a většinou až v textech pozdějších také před hláskami jinými. — Předložka k, ke, ku pojí se s dativem a výraz takový znamená směr, t. j. vyslovuje, ke kterému předmětu děj směřuje, nebo podle kterého předmětu a jakoby směrem k němu něco určujeme. Směr je vlastně při pohybu v prostoru; ale u významu přeneseném rozumí se také jindy a mění se podle smyslu věty také ve význam cílový a ve význam účelový. Význam všeliký vyplývá ze souvislosti, z větného celku; ale hlavně tkví ve slovese, někdy ve jméně podstatném a přídavném, a výraz k s dat. vztahujeme podle toho ke slovesu nebo ke jménu podstatnému nebo přídavnému. — Příklady. Také k ženám jdieše Vlastin list DalC. 11, jíti, přijíti… k komu, vraceti, vésti… koho k komu atp.; skrzě to k hanbě dojdeš Otc. 277a; ke dveřóm přišed ML. 111a; (světec) zlé navracováše k zdraví Otc. 376a; k jednej lípě jej (knězě) přivedú DalC. 34; k tomu jiu jejie zlob připudi t. 27. (Král káza) svým rytieřóm k ňemu střéleti OpMus. 16b, střieleti k komu. — Naklonil ucho své ke mně mihi ŽKlem. 114, 2, kloniti čso k komu. — Pán řekl k bohatci Otc. lb, řéci, volati… k komu atp.; vece Čech k svému sboru DalC. 2; pověděl on k jeho dcerám Otc. 46b; mé svědomie ke mně volá Modl. 11b, uslyš volánie mé k tobě t. 69a; svědomie křičí k bohu t. 56b; vzdavši prosbu k hospodinu Otc. 455a, přísahu činie k súdu i k úřadu VšehK. 51a. Vacek Mutinu tajně k Svatoplukovi osočil Pulk. 78b, sočiti k komu. Mužie k dievkám velmi sě vsmiechu DalC. 10, smieti sě k komu; počěchu sě druh k druhu smieti t. 5. — Což slušie k hradu DalC. 11, slušěti k čemu; (ta, královna) k našiej zemi nepříslušie a také ta řěč ke mně neslušie t. 49. — (Strabo) jě sě k hlavě jiú (uříznutých uší) měřiti DalC. 20, měřiti čso k čemu. — Jest vám za to mieti, že pohanstvo k va(šiej m)oci jest vňuž ku poch(odni) sviečka, a vňuž(to v po)ledne měsiec bývá k s(luncu) AlxH. 12, 21 sl., čso k čemu = proti čemu, poměrem k čemu. K Ježíšovi podoben ML. 110a, podobný k komu; nemúdrú radu vzěchu a právě podobnú k smiechu DalC. 1. K bohu mieně LMar. 13, mieniti k komu. Netaj nic k nám Hrad. 39b, tajiti čso k komu; kde s’ složil (tělo Ježíšovo), netaj ke mně t. 45a. — Viera silná k bohu Otc. 26a, viera, nevěra, milost, hněv, stud… k komu; byste byli k nám vieru zdržěli DalC. 15; jich milost ty vidíš ke mně Modl. 11b; budeš milostivý k svému bližniemu t. 71b; jmáš boží hněv k sobě Hrad. 100b; (čistota) stud k frejóm činí Šach. 298b; k vám sě nevěrú nestydímy, neb ju ot vás vždy vidímy DalC 15; srdcem se věří k spravedlnosti HusE. 3, 156, věřiti k čemu. — By to jeden neuka učinil (t. by mlčel, maje mluviti), s právem by se k lidem vinil Kat. v. 1663, viniti sě k komu; co sě k vám dovinil (Ježíš k židům) Hrad. 86b; jedné viny k ňemu nejměli tamt., vina k komu; chtěl k ľudem býti bez viny AlxB. 8, 11; nemajíc k nim ijedné viny Štít. uč. 88a. — Ten má náději k věčnému utěšení Otc. 151b, jmieti náděju, čáku, žádost, péču… k čemu; kak mám k tomu čáku malú AlxM. 2, 19; kař vždy jmá čáku k sěči AlxV. 282; kteří k kněžstvu čáku majiú DalC. 35; měj k odplatě čáku ŠtítOp. 328a; silnú žádost k světu majě Modl. 56b; ruka takéže k meču jmá, jakžto ke brániú péču AlxB. 1, 6 a 7. — Co učí člověka k spasení Kruml. 331a, učiti k čemu; kteříž učie k spravedlnosti HusPost. 7b; tato kniha nás k tomu učí Baw. 36. Dobytek k sušeným rybám (t. místo píce jiné) jest zvyčený a zučený Mill. 124a, zvyčený, zučený k čemu. Kteříž k vojně neuměli, těm poruči (Alexander) atd. AlxV. 521, uměti k čemu; (Ježíš) mlád jsa uměl jest k silnému boji Štít. ř. 33b. Ty k tomu nerozumieš NRada 1660, rozuměti k čemu; ješto raditi umějí a k věčnosti rozumějí t. 1566. Bez domyslu uměnie k boji sine peritia artis pugnae Ol. Jud. 5, 27, uměnie k čemu; naše moc a uměnie ke všelikému dielu jest od boha nám dána Štít. Pař. 5a. Mužóv k boji umělých virorum belligeratorum Ol. 1. Mach. 15, 13, umělý k čemu; umělí k bojiem eruditi ad proelia Lit. 1. Par. 5, 18; k válkám umělí ad bella doctissimi Ol. Cant. 3, 8; všichni k bojóm přeumělí HusŠal. 59a; (lidi) umělé k moři gnaros maris Ol. 3. Reg. 9, 27; umělý ku púščění (žilou) ApatFr. 45a. Umětedlní k boji scientes bellum Ol. Bar. 3, 26, umětedlný k čemu. Opat k bohu umný a k hospodářství rozumný Hrad. 24a, umný, rozumný k čemu; ten… k vojně násilně rozumný, (k) každý sěči velmi umný AlxV. 1671 sl.; rytieřě k bojóm velmi rozumného Pass. 426; jsi-li nerozumen k našim řečem Tkadl. 44b; lidé nerozumní k vieře t. 45b. — Zaplatíš mi, svému hrdině, dada mi Postoloprty k dědině DalC. 21, dáti čso k čemu, jmieti čso k čemu, na př. k dědině… atp. = aby bylo dědinou, dědičným majetkem. Tě městě ciesař k dědině jemu da t. 78. Ti k dědině Vlastislav mají t. 22. Ostav sobě málo dědiny k dědině Rožmb. 96 (t. j. z dědiny své dotavadní ostav si jen malou část). (Jměnie) jim spadne k dědictví in hereditatem succedent Ol. Num. 27, 6. Já… drži ji (dědinu) k zástavě ve stě hřiven Rožmb. 282. Kristus ostavil své tělo k veždajší oběti Štít. uč. 118b. Jenž si tvé svaté tělo dal nemocným kkařství duchovniemu, nečistým k ooczyſczeny, slepým k věčnému osviecení, chudým k kořisti Modl. 37a. Která města by měla býti k útočišti poběhlých in praesidia Ol. Num. 35, 11. Neroďte snažní býti, co by (vy) jedli a pili a k oděvu měli ŠtítBud. 210. Shromazdíte sěno k dobytčie píci ad pascenda iumenta Ol. Deut. 11, 15. Že s’ nám k vykupiteli poslán a k vyplatiteli Rúd. 22a, k vykupiteli, vyplatiteli = za vykupitele, vyplatitele, abys byl vykupitelem, vyplatitelem. Neb to j’ jisté, že by nikakéž ti najvětší mistři (t. pařížští) tebe (Vojtěcha Rankova) nebyli sobě vzeli k tovařiši a k mistru křesťanstvie všeho Štít. uč. předml. (ŠtítE. XIX). (Bůh) Marju čistú pannu vzvolil svému tělu k matce Kat. v. 1946, k matce = za matku. Tu (dívku) jemu oddal ku pravé manželce Tand. 76, k manželce = za manželku. Aby dal ji (dceru) k ženě jemu ŠtítOp. 352a, k ženě = za ženu: tomu dám dceru mú k ženě Comest. 18; že ji chtěl k ženě jmieti Baw. 135; unesl sem ji sobě k ženě Tand. 49. Když by jinoch dievku unesl sobě k věčnéj choti Rúd. 23b, k choti = za choť. Ne k choti, ale k sluzě by mě (Kristus Kateřinu) přijal Kat. v. 696, k choti, k sluzě = za choť, za sluhu; neb tě syn mój k choti i k sluzě přijal t. v. 1058. — Miesto k dědině dobré Otc. 35a, dobrý k čemu atp.; jenž k tvéj čsti najlepšie vědě AlxV. 286; k tomu neduhu najlepší lék jest… Rhas. 77; mužě udatného, k radě člověka múdrého DalC. 18; duše, křehká k stání, snadná ku padení a nespěšná ke vstání Kruml. 267a; zelená barva… jest snadná k proměnění, libá k pohledění Pís. XV stol. ve Feif. LL. 698; (muž) šťastný bude k umění chytrostem kA. 148a. — Diogenes jednoho dne k slunci sedieše GestaKl. 33, k slunci (kam? kde?) = na sluneční straně; uzříš anděly k nohám sediece a k hlavě Hrad. 49b, k nohám, k hlavě = na místě, kde bývají nohy, hlava. — Jdieše k času tomu, kdež bě péče ne o domu AlxV. 2450, k tomu času atp.; když budieše k tornu času Otc. 431a. Když by již bliz k světu Otc. 282b, k světu, k svítání. K večeru vzbydlí pláč a k yutru radost ad vesperum, ad matutinum ŽWittb. 29, 6, k večeru, k jutru. Vlk k weczeruv pohubí jě ad vesperam Pror. Jer. 5, 6, t. j. k-večerú, pozd. -au, nč. -ou (koncovka v isolovaném výraze adverbiálním zdloužena); k weczerú ad vesperam Ol. Ex. 12, 6; k weczerau Pref. 7; k wečerau BrNZák. 36a. — Velmi-li jim (chudým) pomáháte drvy k zímě RokycKl. 390b, k zímě = na zimu, pro zimní čas. (Kupovali) louče k noci WintObr. 2, 586 (XVI stol.), k noci, pro noční čas. — Nemoc ta nenie k smrti ad mortem EvVíd. Jan 11, 4, býti k smrti, na smrt, smrtelný. — Hovora vece: Budu ť trúbiti, k trúbě nemeškajte jíti DalC. 34, k trubě = na znamení dané troubou. — Ten, jenž má mysl vysokú a hospodě slúží k ooku Jid. 84 t. j. k óku = pro oko, na oko; slúhy poslušní buďte pánóv…, netolik k oku jim slúžiec, jako by se tiem slíbiti chtěli jen pánóm Štít. uč. 63b. — Samuel jest k-wóli Šavlově vzkřiešen HusPost. 67a, k voli = k vůli Šavlově, podle vůle Šavlovy, že Šavel tomu chtěl (může tedy bývati jen ve větách, kde vůle skutečná se rozumí); umřel jest k vuoli otce za ny HusW. 97a; k jeho vóli obilé prodáváchu Comest. 46b, aby mu k vuoli byla Lobk. 70b; aby člověk k vůli žalobníku k autrpnému právu podán byl Lún. ort. 1616. (Bohatec) je nemohl mieti k své žádosti krápě vody HusPost. 39b, k své žádosti = podle své žádosti, jak, když toho žádal. — Bože, jenž k prosbě s. Veroniky obraz tvój v rúchu vtišťený ostaviti ráčil jsi Modl. 17b, k prosbě = podle prosby, na prosbu. (Sluhové) neřku k rozkázaní, ale ku poručení a vezřění oka skočie a patřie, co by chtěl pán ŠtítVyš. 13a, k rozkázaní = podle rozkázaní atd. Abych vyložil k rozumu čtenie HusPost. 3b, k rozumu = podle rozumu, podle dobrého smyslu. (Pekaři) aby pecny k váze srovnali WintObr. 2, 266, aby k měrám chléby pekli tamt. (z r. 1605) k váze, k měrám = podle váhy, podle měr. — Bieše v stáři k uosmidcát let Otc. 111a, k uosmidcát (počet vyjádřen přibližně). — Když bieše s. Pavel ke stu třinádste let stár Otc. 404b, ke stu třinádste = sto a třináct atp. (v číselných výrazích složitých); sedmdesát ke stu let Pass. 171; (let) sedm a třidceti ke stu Ol. Ex. 6, 20; dva tisícě a sedmdesát ke stu (synóv) t. Esdr. 7, 8; nalezeno jich (mužův) paddesát ke stu tisícóv a tři tisíce a šest set t. 2. Par. 2, 17; léto deváté šestédcáté ke stu (t. j. 169) Lit. 2. Mach. 1, 7. — Aby měl vína, k tomu také chleba NRada 1433, = vína a chleba, i chleba; aby měl dosti soli k masu t. 1432. — Bývá opakováno, když příslušný výraz pádový je složitý. Na př.: k tiem ke wſſiem Pass. 307, k takým ke wſſem ChelčP. 11a; ty věci k gednomu k temuż slušejí Comest. 52a; kto zle radí k czemu ke zlemu Kruml. 254b, k geho k weliciey prosbě Pass. 299; k nemiloſtywemu k tomu rytieři Pass. 307; převelmi jich málo k dobremu přistává k brziehu Brig. 171, k brzehu k bezpecznemu BrigF. 4b; k tobie sě vinu (praví Marie Janovi), vniž k memu synu milému, mým milým synem k danemu Hrad. 51a; (Vladislav) k czyeſarzowu jel k dworu Pulk. 87a; Mezek poslal jest posly k czyeſarzowy k Gyndrzychowy t. 38a; (Břěcislav) k ſwemu otci, k Oldrzychowy k wewodye českému přijel t. 41b; Svatopluk poslal jest k Budivojovi, k synu k Hronovu, k muži k velmi lstivému PulkR. 76a.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².

 


k, ke, ku předl. k, ke; v nové češtině místo ní často prostý dativ – srov. stč. rozuměti k čemu, učiti k čemu, podobný k komu, k čemu; střielěti k komu na někoho; tajiti čso k komu před někým; umný, umělý, umětedlný k čemu znalý čeho, obratný, vynikající v čem; k slunci na slunci, na výsluní; nemoc ta nenie k smrti není smrtelná; k oku naoko, předstíraně; k rozkázání podle rozkazu; k rozumu podle rozumu; jako: dáti čso k dědině komu dát jako dědičný majetek; žes nám k vykupiteli poslán jako vykupitel; dal ji k ženě, k manželce jemu za ženu, za manželku
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.

 


K. Třináctá hláska obecné abecedy české, = cyr. κ. Píše se v textech staropísmých zpravidla literou k, na př. koliuek t. j. kolivěk HomOp., kamen MVerb., korab t., klazz t. j. klas t., mirkev t., banki t. atd.; — někdy zdvojeninou kk, na př. bukk MVerb., wiekky BrigF. 49; — mnohdy literou c v případech, kde podle obyčejného čtení latinského c je = k, na př. comaar MVerb., canie t. j. káně t., copie t. j. kopie AlxH. 8, 9, rſca t. j. řka AlxB. 8, 14, cozztelu t. j. kostelu ApŠ. 34, doticaty t. j. dotýkati ŽKlem. 104, 15, po ſſcolach Krist. 44b, curoptwa Vít. 94a; — někdy spřežkami ck, kc, na př. cluneck MVerb., kclada t. V MVerb. psáno také ch: puſcha m. puška; slovo to je přetvořeno ze stněm. buhsa, psané tu ch je snad vlivem znění německého. — Skupení souhlásek kv psává se často způsobem latinským qu, na př. quazz t. j. kvas MVerb., quas Kruml. 118a, quaſity Krist. 66a, quiet CisMnich. 97a (2), quiſty t. j. kvísti Mast. 131, ſquorecc t. j. skvorec MVerb.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².

 


logo ÚJČCopyright © 2006–2021, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2021, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2021, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 14 lety, 11 měsíci a 6 dny; verze dat: 1.1.18
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).