kolébati, -b̕u, -b̕e, pozd. -ám, -á ipf.
1. koho, co kolébat, houpat, opakovaně, mírně pohybovat někým n. něčím ze strany na stranu
2. koho (dítě) kolébat, kolébáním konejšit, uspávat ap.
Sr. kojiti, kolébati sě, pochybovati, pokojiti, točiti sě
Autor: Štěpán Šimek
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 3. 5. 2024).
kolébati, -b̕u, -b̕eš, impftiv., wiegen, schaukeln; stsl. kolêbati agitare, kolêbiti movere. — Kolébku železnú v ohni užehše, s uolejem a s smolú připravivše svatú Kristinu v ni vložichu, i káza (zlý sudí) ju čtyřem mužóm kolebaty, aby tu spieše životem konala Pass. 349. — (Trest) sě kolebe moveri solet Ol. 3. Reg. 14, 15, kolébati sě = klátiti sebou, kolísati se. (Mládenec) jako trest hebká sě kolebal Kruml. 358a. Slaup se kolijbal VelKal. 145. kolebayte sě fluctuate Pror. Isa. 29, 9, MamV. kolebe se nutat MamA. 29b. Kolébali bychom sě s židy nevěrnými HusE. 1, 111. Sú někteří, ješto se kolebij ChelčPost. 108b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².