kniežek, -žka m.
k kněz
1. expr. (melior.) knížátko, milé kníže
2. prostý, bezvýznamný kněz; též expr. pejor.
Dolož. též jako vl. jm. osobní Kniežek
Autor: Jana Zdeňková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.25, citován stav ze dne 9. 12. 2024).
kniežek, -žka, masc., demin. z kněz, v. t. — 1. Z kněz = princeps; Hlédaj, knyezku, kde ť rybicě sě brojie! DalC. 21 (dí Durink synu Vlastislavovu). — 2. Z kněz sacerdos: Nenalezneš k ňemu (t. kostelu chudému) knieżka HusPost. 39a; zavržený knieżek v světě přědejde papeže HusPost. 33b; — sacerdotulus kniezuow syn, knijeżek Lact. 142c. — Příjm.: Johannes Knyezek Běl. 1421, Knyzek TomZ. 1393 n 314.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
kniežek, -žka m. demin. z „kněz“ (v obojím významu); prostý kněz
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
kniežek m. (zdrobnělé z
kněz) =
mladý kníže;
prostý kněz, kněžíček Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.