klopotati, -cu, -ce ipf.
k klopot
1. k čemu, kam, na koho rychle směřovat, řítit se, hnát se
2. k čemu (zvl. hříšnému) směřovat, tíhnout, v co (zlé) upadat, po čem (žádosti) dlít v hříchu
3. (o žádosti) rozmáhat se, bujet
4. (o davu) hlučet, reptat, projevovat nesouhlas n. nespokojenost
5. (o vodě) prudce vystupovat z břehů (?)
K 4: jen SlovOstřS za lat. stagnare. Pozd. dolož. též sekundární tvar participia klopotajíce podle dělati (sr. GbHistMluvn 3/2, 348n.)
Autor: Michal Hořejší
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 18. 6. 2025).
klopotati, -cu, -ceš, impftiv., chvátati, řítiti se, eilen, stürzen. Stsl. klopotati stridere, strepere, klopotiti bullire a klokotati bullire svědčí, že klokot- i klopot- je původu onomatop. — klopoczi koni s vozem irruunt Otc. 418a. Dále neklopocze AlxŠ. 3, 9 (kontext porušen). Musichu utiekati k stanóm svým klopocíce Troj. Jg. Aby (křesťané) k hřiechu neklopotali HusPost. 6a. Břicho pálíc se nápojem opilým klopoce k smilství ChelčSíť. 123b. Ktož ostřiehá rozomem svých tělesných žádostí, nedada jim klopotaty Štít. ř. 20b. Židé, k kterýmž zlá víra jejich jako pes po hlavě klopotá Ezop. 176b. — Præcipitari chvátati neb klopotati HymnA. 49a, HymnB. 36a; v dól klopuocze Brig. 62a.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
klopotati, -cu, -ceš ned. spěchat, chvátat, řítit se
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
klopotati nedok. = spěchati, chvátati, řítiti se
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.