klokoč, -ě m.
sr. klokotati, klokočiti
1. klokot, víření, kypění vody při varu
2. zvl. v pl. valící se n. vířící voda, vlna, vír
3. klokoč, keř s chřestícími semeny
Dolož. též jako vl. jm. místní Klokoči a pomístní Klokoč. K 2: jen za lat. sycomorus
Autor: Barbora Hanzová, Miloslava Vajdlová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 17. 5. 2024).
klokoč, -ě, masc., klokot, var, vlna, voda, Sud, Welle, Wasser. — klokocżoue tvoji nade mnú sú šli fluctus tui Ol. Jon. 2, 4. Obrátil klokoczie jich imbres ŽKap. 77, 44. — Tu bieše řěka ohněná a vrúcie gegy klokoczyegy vřiechu až do nebe ML. 18a (omylem m. klokočě, koncovka napsána podle slova předcházejícího). — klokocſ bulla MVerb.; klokocz lymphus Rozk. 614, Veleš.; SlovVyšbr., BohFl. 50; Clokocz lymphus SlovWiesb. 1b; klokoczy (sic) lymphus Prešp. 316 v kap. De aqua; klokocz lympha MamA.27b; klokoci fluctus MamV. (s. v. klokot). — Mateno s klopot, v. t. — Jm. místní: in klokoczu DeskDE. r. 1318, in klokoczy t. 1325.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
klokoč, -ě, masc., rostlina toho jména‚ Pimpernuss, staphylea; v dokl. stč. za lat. (řeck.) sycomorus = Meerfeigenbaum, ale rozuměti jest bezpochyby to, co se nč. klokoč jmenuje, překladatel český slovu cizímu dobře nerozuměl. — klokocz sycomorus VocabMus. 183a. Srov. klokočec, klokoč eklokočka.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
klokoč, -ě m. klokot, var; vlna
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.