klokotati, -cu, -ce ipf.
1. (o tekutině) klokotat, zurčet
2. (o nádobě s tekutinou) zvučet varem, vydávat zvuky v důsledku varu obsahu
Sr. kloktati
Autor: Michal Hořejší
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 15. 6. 2025).
kloktati, klokotati, -cu, -ceš, impftiv., brodeln, plätschern; stsl. klokotati bullire, onomatop. — Milost k bohu… když ť potuchne, ochabí ť sě člověk, jako by kotlu, když vra klokcze, pohasil oheň, an by ihned vřieti přestal ŠtítMus. 93b. An (kotel) klokocze Aug. 77b. Krev teče klokoczycz Modl. 169b. Neúfaj v to, že dobře klotktati (sic) a šťebetati umieš Tkadl. 29a. kloktati vorticinare est proprie aquarum SlovKlem. 25b. — Gurgeln: kloktay Háj. herb. 61b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
kloktati, klokotati, -cu, -ceš ned. klokotat
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.