klevetati, -cu, -ce ipf.
k kleveta
1. koho, o kom klevetit o někom, pomlouvat někoho, pomlouvačně o někom mluvit
2. tlachat, žvanit, příliš mnoho a bezobsažně mluvit
3. hádat se, svářit se, přít se
Sr. klevetiti, pomlúvati 5
Autor: Barbora Hanzová, Miloslava Vajdlová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 5. 5. 2024).
klevetati, -cu, -ceš, impftiv., žvastati, reptati, hádati se, klatschen, murren, hadern; stsl. klevetati obtrectare, podle Mikl. Etym. Wtb. 118 souvislé s klepati. — Múdrý muž nebude kleuetati non murmurabit Ol. Sir. 10, 28. Ani s ní (s cizí ženou) kleuecz na víně non alterceris t. 9, 13. Klewetachu řkúc atd. ROl. 106b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
klevetati, -cu, -ceš ned. klevetit; tlachat; reptat, hádat se
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
klevetati nedok. = tlachati
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.