kleveta, -y f.
1. kleveta, pomluva
2. hádka, spor, svár
Sr. klevetánie, klevetovánie, pomlúvanie 2, šeptánie. K původu slova sr. Machek, Etym. slov.² s. v.
Autor: Barbora Hanzová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.27, citován stav ze dne 3. 7. 2025).
kleveta, -y, fem., tlach, pomluva, hádka, Klatsch, Nachrede, Zank. — Aby (jeptišky) skrovny byly v sloviech, v hněvě, v sváru, w kleuetah abstineant ab otiosis verbis, ira, rixa, detractione Túl. 25b. Když sě sbéřem, nemáme klewet a zpravování ploštiti a marných řečí, Štít. ř. 204a. Klewety pósobiec na besedě Štít. uč. 60a. Onen klewet jako nasut a jiným cti utrhánie a onen závistí jako chředne ŠtítMus. 22a; onen klewet jako nasut a jiným cti utrhaje ŠtítOp. 356a. Já vědě kleuety tvé contentionem Ol. Deut. 31, 27. kleuety iurgia Ol. Prov. 6, 14.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².