kýta, -y f.
stehno, zvl. horní, nejmasitější část, (zvířecí) kýta
Ve stč. období snad již formálně odlišeno od kyta. Dolož. též jako vl. jm. osobní (m.) Kýta. Sr. hýžě
Autor: Kateřina Voleková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 3. 5. 2024).
kýta, -y, fem., Keule, Schinken, Schlegel, Hinterbacken. — (Zedřenie žil) chodcóm stává se od třenie kyti o kytu Rhas. 169. — kýty HusOrth. 181.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².