házěti, -ěju, -ie ipf.
k hoditi
1. co kam, na koho, co čím házet, vrhat
2. o co s kým dohadovat se, jednat o něčem
Sr. vyházěti, zaházěti
Autor: Martina Jamborová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 26. 4. 2024).
házěti, -ěju, -ieš, impftiv., házeti, werfen; iterat. k hoditi. — házeti sě = házeti s namířením k čemu, srov. hoditi sě = trefiti. Král mně, by ſie yeho hazieli (rytíři, sv. Kristofora), jal sě jemu posmievati Pass. 363, házěti sě koho, čeho; král mně, by ſe geo tiela hazeli OpMus. 16b. Pravda skryta bývá před těmi, kteříž ſe gij ſlowy hazegij ChelčP. 103b. Arnošt sem vyskoči…, hazege sě gich (obrův) v holeně Baw. 263. — haziechu ſie v duši pravého captabant in animam ŽWittb. 93, 21, haziechu ſie ŽGloss. tamt., haziechu ſye ŽPod. tamt.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
házěti, -ěju, -ieš ned. házet; — házeti sě (někoho, něčeho) trefovat se, házet s mířením na někoho, něco
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.