hanlivý adj.
dolož. též handlivý adj.
k haniti, haněti
1. (o řeči ap.) hanlivý, urážlivý, (slovně) tupící
2. hanebný, hanobící, zahanbující, způsobující „hanbu“ 5
Sr. hanebný, hanbivý, hánčivý, hanivý
Autor: Miloslava Vajdlová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 17. 6. 2025).
hanlivý, adj., tadelnd, schmähsüchtig: člověk, který zvyká řečem hanliwým verbis improperii Br. Sir. 23, 20, slovům hanliwým Ben. tamt.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².