|
|
|
hana, -y f. k sthn. hōna (?) hana, „pohaňenie“ 1, potupa Dolož. jen v Tkadl a ListářPlz Původ slova není nesporný: bývá spojováno se sthn. rytířským termínem hōna, popř. lze interpretovat též jako postverbale slovesa haniti, haněti (dekomponovaného z pohaniti, pohaněti); sr. Machek, Etym. slov.², Holub–Kopečný, Etym. slov. jaz. čes. a Newerkla, Sprachkontakte Deutsch–Tschechisch–Slowakisch s. v. hana a Rejzek, Český etym. slov. s. v. hanět, hanit. Ve shodě se StčS (sr.pohaniti, pohaněti) se přikláníme k předpokládané přejímce z němčiny Autor: Miloslava Vajdlová Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 26. 4. 2024). 
hana, -y, fem.; ze sthněm. hôna = Schmach; odtud haněti a haniti. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
Hana proprium Autor: Miloslava Vajdlová Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 26. 4. 2024).
Hana, -y, fem., jm. osobní, z Anna: Anna seu Hana, Nicolai filia Lún. ks. 1404; Blažko et Hana uxor sua t. 1390. — Příjm. mužské, z Johann: Hana carnifex Běl. 1372, Hanna iudex Lún. ks. 1401 a 1417, Hana TomZ. 1434 n 162; z Bamberka Jan (Hána) TomP. 2,151. — Jm. místní: locum dictum vulgo Hana (u Rakovníka) Reg. 111, 1319. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
|