|
|
|
erb, -a m. herb, -a m. k erb, -a/-u a střhn. erbe 1. čí dědic, osoba mající nárok na dědictví, též jur. 2. čí potomek, následník; čí prvorozený syn oprávněný užívat erb 3. čí předek, dříve narozený příslušník téhož rodu Významy ‚potomek‘ a ‚dědic‘ nelze vždy spolehlivě odlišit. Sr. dědic, náměstek 2, náměstník, potomek 3, potomkyni, potomník, stupník. K podobě herb vzniklé kontaminací s lat. hērēs ‚dědic‘ sr. Machek, Etym. slov.² s. v. erb Autor: Martina Jamborová Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.25, citován stav ze dne 14. 10. 2024). 
erb, -a/-u m. herb, -a/-u m. k střhn. erbe 1. zděděný majetek, dědictví, též jur. 2. erb, dědičný znak, znamení hodnosti, cti n. práva osoby, rodu, města ap. Sr. dědičstvie, dědina, nápad, znamenie Autor: Martina Jamborová Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.25, citován stav ze dne 14. 10. 2024).
erb, -a, masc., potomek, dědic; z němč.: střhněm. erbe = Nachkomme, Erbe. — Jakož jest otec mocen byl kúpiti erbóm svým, takéž jest mocen odprodati Off. tab. 174, v lat.: heredibus suis. Tehdy sem propadl panu Bočkovi i jeho erbom dvě stě kop ListVrat. 1398; ty zprávce mají to zbožie panu Bočkovi i jeho erbom vysvoboditi a čisto učiniti tamt. To ť jest žádost pyšných lidí, aby po rodiech a po erbiech jméno veliké jměli ŠtítPař. 82a. Buoh manželstvie netupí, jimižto sě Erby neb diediczowe množie Lvov. 89a. Dědici neb erbi sú dvoji Tovač. 145. Abyšte nám (královi), též i našim erbóm slíbili poddanost t. 11. Ač by (bratr) bez erbuow sšel a umřel t. 152. Bez překážky páně Janovy, dědicóv jeho i budúcích erbow KolB. 30a (1495). — Z toho erb, herb = znak rodinný, rodový, das Wappen. Král móž erbem chlapa za vládyku vyvýšiti Tovač. 233. Komuž král herb dá VšehK. 107b; titule ani herbu užívati nemohú VšehJ. 176. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
erb, herb m. živ. potomek, dědic; neživ. rodový znak, znamení urozenosti Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
erb m. ( z něm. Erbe) = zděděný statek; znak, štít, znamení urozenosti; potomek, dědic Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|