dvojiti, -ju, -jí ipf.
k dvój
1. co zdvojovat, zdvojnásobovat; (uzavřený prostor) rozšiřovat o jednou tolik; (majetek) zmnožovat, zhodnocovat; „dvojiti řěč“ používat dva jazyky na stejné úrovni, užívat dva jazyky jako mateřské
2. co (hmotného) dělit na dvě části, štěpit; koho, co (společenství, jeho jednotu) názorově rozdělovat
3. co (výrok) překrucovat, falešně vykládat (?)
4. (o sourozencích) ot koho (jednoho z rodičů) různit se v jednom z rodičů
Autor: Hana Kreisingerová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 4. 5. 2024).
dvojiti, -ju, -jíš, impftiv., dvojnásobiti, doppeln: to vidúci (liška) stojí, stkvost i krása hlad jí dwogi Baw. 80; nedwoy řěči ne duplices sermonem Ol. Sir. 42, 1; dwogiti, dvéduchého něco udělati, duplico Lact. 195b; dwogi geminat MamA. 24a, dwogy též Anon. 3b; — rozdvojovati, děliti, lišiti, in zwei Theile theilen, trennen: zle, ktož s přátely ſye dwogy Vít. 66a nebo ſe lid vždy dwogij: jeden…, oděný zevnitř spravedlností zákonní, ale jest neupřímný…, a poslední budú první ChelčP. 65b. (Člověk) aby nedwogil srdce, by jednú stranú táhl k světu a druhú k bohu ŠtítMus. 94a; celým srdcem táhnúti k bohu, nedwogiecz jeho k zemským věcem t. 159a; v tom ſye tento rozum dwogy Hrad. 28b, rozchází se na dvé; (Anežka) na své mysli dwogila ſe Leg. bl. An. 30.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
dvojiti, -ju, -jíš ned. zdvojnásobovat; rozdvojovat, dělit na dvě; — dvojiti sě lišit se, rozcházet se, odštěpovat se
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
dvojiti nedok. = dvojnásobiti; — dvojiti sě = rozdvojovati se, děliti se, lišiti se
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.