dub, -a/-u m.
1. dub
2. ojed. bibl. mohutný cizokrajný strom připomínající svým vzrůstem, tvarem koruny ap. dub, snad cedr
Dolož. též jako vl. jm. osobní a místní Dub a ojed. vl. jm. místní Duby. Sr. dubie
Autor: Miloslava Vajdlová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 26. 4. 2024).
dub, -a, -u, masc., Eiche; stsl. dąbъ arbor, quercus. — dub quercus Pror. Isa. 6, 13, Prešp. 582, BohFl. 225; u dubu Reg. I, 1131, villa u Dubu Poř. 1312 (2); czerneho duba ilicem Pror. Isa. 44, 14; v jednom dubye AlxV. 2170; na dubye DalC. 34, na jednom dubu Háj. 99b. — Příjm.: Swathon Dub UrbPr. 1379. — Jm. místní: Johannes de Dub Reg. II, 1274, Michael de Dub Akta konsist. 1380.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
Dub v. dub
Autor: Miloslava Vajdlová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 26. 4. 2024).