|
|
|
domovitý adj. k dóm 1. (o stavbě) sloužící jako dům (obydlí) 2. (o zemi) vyznačující se četnými domy (sídly, příbytky), obydlený, osídlený 3. (o činnosti, stavu) domácí, týkající se domu (domácnosti) 4. (o zařízení) domovní, jsoucí částí domu 5. (o předmětu) domácí, patřící k domu (domácnosti), zvl. určený pro domácnost n. užívaný v domácnosti 6. (o ptáku) domácí, doma chovaný 7. (o osobě) obdařený domem, tj. mající trvalý domov, usedlý 8. (o osobě) příslušející (v určitém postavení) k něčímu domu (domácnosti, společenství); „domovití“, -ých pl. m. čí lidé něčí (někomu podléhající); otec domovitý hospodář (sr. „čelední“, StčS s. v. „otec“ 4) 9. (o osobě) domácí, příslušný k témuž společenství, zvl. rodinnému, příbuzný; též zpodst. Sr. domácí, domovní, domový Autor: Milada Homolková Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 17. 6. 2025). 
domovitý, adj., domácí, domový, rodinný, Haus-, Familien-. Matka božie vazúc a šijíc domowite potrzieby chudě dobýváše Krist. 32a; jiné potrzeby domowyte Otc. 488a. (Valerius) kázal sobě rozličného nadobie domowiteho nadělati Tkadl. 15b; aby odjal orudie domowita supellectilem Pernšt. Ezech. 18, 3; w orudie domowitem Comest. 57a; škoda na domowitem nabytcze ODub. 26; truhly neb jiné domowyte věci Řádpz. 52; w domowitych wieczech Comest. 226a. Rúchem domowitym oděni Alb. 83a. — w domowitey ſchranie in domicilio ŽKlem. 101, 7, v ŽKap. na témž místě nejasné w-domoſkinach. — Ktož peněz dlužných nechtěl by vrátiti…, snad ze dvú příčinú nechce vrátiti: prvé, že snad nemá, druhé, že snad lakomec jest; obé příslušie k chudobě, neb prvá chudoba jest domovitá, a druhá chudoba jest duše HusE. 1, 336, chudoba domovitá = vzhledem k domu, majetku hmotnému, proti chudobě vzhledem k duši. — Jest krajina domowita, neb jsú tu města i hradové Mill. 17a, krajina domovitá, v domy bohatá, lidnatá. Jiné domowite lidi Rožmb. 60, domovité, usedlé lidi, oppos. ke tkáčům, tulákům. — Protiv otczi domowytemv adversus patrem familias EvSeitst. 20, 11; czeled domowita domestici ROl. 45b. Protož volá sv. Pavel řka: »Ktož o svých a najviece o domowytych péči zamešká…, horší jest než nekřesťan«, neb židé i pohané o svých mají péči; v písmě duom často rod miení, a tak přívuzní mohú také dobře slúti domowyty, o nichž sv. Pavel velí péči mieti Štít. uč. 51a, domovití = svoji, příbuzní, die Familienangehörigen, die Verwandten. V zemi své dvoje rúcho budú mieti domowiti jeho Kruml. 211b. (Sv. Jakub Větší je větší proto), ž’ mu bóh byl domowit hi byl tiem vždy viece movit, že j’ho vždy s sobú pozýval ApD. d, že mu bůh (Ježíš) byl domovit, příbuzný. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
domovitý adj. domácí, domovní; rodinný; domovití lidé mající vlastní dům; potřěby domovité životní prostředky; zpodst. m. domovití příbuzní, příslušníci rodiny; (Ježíš mu) byl domovit příbuzný; krajina domovitá bohatá na domy, lidnatá; chudoba domovitá hmotný nedostatek Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
domovitý adj. = domácí; majetkový, hmotný Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|