dobytčě, -ěte n.
k dobytek
1. dobytče, jednotlivý kus dobytka
2. domácí zvíře (např. pes)
Autor: Martina Jamborová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 16. 6. 2025).
dobytčě, -ěte, neutr., dobytče, Hausvieh. — Jako dobitczie učiňen sem sicut iumentum ŽKlem. 73, 23; weſſ (m. vše) dobitczie pecora t. 148, 10. Všeliké dobytczye pecus Pror. Isa. 60, 7; bez dobytczyete absque pecore t. Jer. 33, 10; kuože mrtvého dobytczete HusŠal. 23b; krev dobytcziete Kruml. 50a; (žena) uhryzena od dobytczete LékA. 147b; k pastvě dobytczety ad alenda iumenta Ol. Jos. 21, 2; všěcka dobytcżata animantia tamt. Ex. 9, 6, dobytczata rozličného plodu též Mus. Ex. 12, 38, dobytczata též MamA. 16a; toto ť sú dobytczata, ješto jiesti budete ze všěch zvieřat animalia Mus. Lev. 11, 2; (Šalomoun) rozeznával o dobitczetech disseruit de iumentis Lit. 3. Reg. 4, 3; w dobytcżatech Ol. Ex. 9, 10, t. 13, 12, v tvých dobitczatach in pecoribus Lit. Ex. 13, 12, w dobytczatach Mus. tamt. Býk jest dobyticże (sic) silnějšie LékA. 144b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².