|
|
|
dobrotivý adj. k dobrota 1. (o Bohu, člověku ap.) nad kým, komu dobrotivý, laskavý, milostivý, vlídný k někomu, projevující n. konající dobro vůči někomu; též zpodst. 2. (o úmyslu, prosbě ap.) dobrotivý, laskavý, přívětivý, přátelský 3. (o soužití, řeči ap.) pokojný, probíhající v dobrém 4. (o lhůtě, smlouvě ap.) příznivý, k dobrému vedoucí 5. (o „zjednání“) vyřešený po dobrém, smírný 6. (o modlitbě) zbožný, pokorný Sr. laskavý, milostivý, nálaskavý, ochotný, přívětivý Autor: Martina Jamborová Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 15. 6. 2025). 
dobrotivý, adj., gütig. — Že jsi byl k svým vězňóm dobrotyw AlxM. 7, 5. Toho dělníka oko tiem nám jest ukrutnějše, čímž nám pán bude dobrotywyegij Štít. ř. 110b. (Některý člověk) jest jako od přirozenie dobrotiwy AlbB. 1b. dobrotiwe jest milosrdie tvé benigna misericordia ŽKlem. 68, 17. dobrotiui benignus HomOp. 152b. — Čas dobrotywy tempus beneplaciti ŽWittb. 68, 14. — Adv. -ivě dobrotivě, -ívě dobrotívě: dobrotywie učiň benigne ŽKlem. 50, 20, ŽWittb. tamt.; úfaji, ež dobrotywie činiti bude humane Mus. 2. Mach. 9, 27; (bóh) dobrotywye dává Alb. 23b; (ti) smrt míle y dobrotywye trpěli t. 10a; Ezop dobrotijwě s ním nakládal Ezop. 24a. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
|