divúcí adj.
div́úcí adj.
divúcí sě adj.
div́úcí sě adj.
k div, diviti sě
(o jevu ap.) divoucí, podivuhodný, vzbuzující údiv, podiv
zpodst. bibl. pro co, nad kým kdo se diví, člověk pociťující (a projevující) údiv, podiv
Autor: Miloslava Vajdlová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 4. 5. 2024).
divúcí, adj., divoucí, divný, wunderbar: divy sem viděl dywuczie Otc. 76a.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
divúcí, adj. z diviti sě, sich wundernd: ani sem chodil u velikých, ani w diwiucich ſie nade mnú in mirabilibus ŽKlem. 130, 1, překlad odchylný.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².