divočina, -y f.
k divoký
1. divokost
2. divá zvěř; přen. divoce, nevázaně se chovající skupina lidí
Sr. divokost
Autor: Miloslava Vajdlová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 12. 5. 2024).
divočina, -y, fem., divokost, Wildheit: Dítě, ješto v jeskyni jiné děti jedlo…, vyznalo…, že to pro ukrutnost a pro diwočinu, a ne pro nesmyslnost jakú dělá Ezop. 203b. — Divocí, rozpustilí lidé, unbändiges Volk: dvořáci ta diwočina RokycPost. z r. 1671 str. 617a.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
divočina f. divokost; divocí, rozpustilí lidé
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
divočina f. = divokost; — divocí, rozpustilí lidé
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.