|
|
|
divoký adj. k diví 1. (o zvířeti) divoký, volně žijící, člověkem neochočený, (o hospodářsky využitelném zvířeti) nedomestikovaný 2. (o člověku) žijící volně mimo obvyklá lidská sídla a způsobem připomínajícím divoká zvířata; divoká žena Amazonka; ojed. divoký muž satyr (?) 3. (o rostlině) divoký, divoce rostoucí, nepěstěný, planý divoké kořenie bot. rostlina obdařená podivuhodnou magickou a léčivou silou, divizna velkokvětá 4. (o rostlině) nepravý, podobný užitečnější rostlině, popř. užívaný jako její náhražka divoký galgan bot. rostlina kořenem podobná galgantu (šáchor, Cyperus L.) divoká kapusta bot. ředkev ohnice n. kapustka obecná, plané zelí (lid.) divoký sléz bot. proskurník lékařský, ibišek, divoký sléz (lid.) 5. divoký, prudký, nespoutaný, nekontrolova(tel)ný; (o člověku) divoce, živočišně se chovající; (o moři) rozbouřený, bouřlivý 6. (o člověku, jeho chování ap.) divoký, zuřivý, zlý, ukrutný 7. (o krajině ap.) divoký, nehostinný, neupravený (nekultivovaný) člověkem; (o skalisku) rozeklaný 8. (o jevu) „divný“ 1, podivný, neobvyklý, vzbuzující údiv, podiv 9. med. (o části těla) vnější, nepřiléhající k tělu Dolož. též jako vl. jm. osobní Divoký a místní Divoky Sr. lesní, lesný, pitomý, planý, polský, vlašský Autor: Miloslava Vajdlová Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 23. 4. 2024). 
divoký, adj., wild. — Dywoky zvěř Alb. 2b, dywoka zvěř AlbB. (na místě stejném). Tvář (zvěř) dywoku móž člověk pitomu učiniti (ochočiti) Alb. 32b. (Císař) jako lev dywoky řeva i káza atd. Kat. v. 3139. Na mysli dywok mente effrenatus Lit. 2. Mach. 11, 4, Ol. tamt. (Anděl) lúči dywokym, prudkým hromem Kat. v. 2877; tehdy pohani muku vymyslichu dywoku, těžkú, úřitnú t. v. 2750. — Divný, wunderbar, sonderbar: Kterak jest dywoko slyšěti (t. o nebeských radostech) Kruml. 379b. — Adv. divocě: tak švec diwoczye přěbývá, že ť svých peněz v krčmě zbývá Hrad. 127a, srov.: ševci diwnye přěbývajiú t. 124a, podivně, nezřízeně. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
divoký adj. divoký; divný, zvláštní Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
divoký adj. = plachý; — divný Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|