|
|
|
chybiti sě, -b̕u, -bí pf. k chybiti 1. koho, čeho chybit, minout někoho n. něco, zvl. úderem, střelou ap. 2. s kým, čím minout se, nesetkat se 3. koho, čeho (úctyhodného) odchýlit se od někoho n. něčeho, opustit někoho n. něco 4. pochybit, učinit chybu Sr. chybati sě, chybovati sě Autor: Markéta Pytlíková Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 16. 6. 2025). 
chybiti, -b̕u, -bíš, a ch. sě chybiti sě, pftiv., minouti, chybu učiniti, nicht treffen, fehlen. — (Jáz) bych chtěl vymysliti…, když by (lazebník) mi žíly chibil, bych j’mu pěstí zuby vybil Hrad. 134b. V tom nebudeme zklamáni a nechybij ť nám RešSir. 12a, nemine nás, nebude nám nevyplněno. Chibilly ſem na čem, co sem psal Pass. 371, chybiti na čem. Chibil si sě stezek declinasti semitas nostras ŽWittb. 43, 19, chibil yſi ŽWittb. tamt., chybiti sě čeho, odchýliti se od čeho. Zda-li by chybyl ſe té cěsty Štít. uč. 20b. Všeho řádu a pravdy chybiece ſie mužie lecjakýchs žen hledají k smilství ŠtítPař. 119b. Za to ť mám, že s’ sě mne daleko chybil při těch věcech, kteréž jmenuješ Chelč.Pař. 159a. Tak daleko chybili sú sě apoštolóv v tom atd. t. 185b. Kdyby ſe s pravdú chybili ŠtítBud. 54, chybiti sě s čím. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
chybiti (sě), chybiti, chybiti sě, -b’u, -bíš (sě) dok. (čeho, v čem, na čem) chybit, netrefit; odchýlit se; nesplnit, zmýlit se Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
chybiti sě dok. = pochybovati; minouti se; — chybiti sě čeho = nesplniti, nevystihnouti Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|