chybiti, -b̕u, -bí pf.
k chyba
1. čeho minout něco, netrefit se někam
2. koho minout někoho, projít kolem někoho
3. čeho, co minout, zameškat něco
4. odchýlit se od náležité cesty
5. na čem, v čem udělat chybu v něčem, pochybit v něčem
Sr. chybiti sě, chybati, chybovati
Autor: Markéta Pytlíková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 19. 5. 2024).
chybiti, -b̕u, -bíš, a ch. sě chybiti sě, pftiv., minouti, chybu učiniti, nicht treffen, fehlen. — (Jáz) bych chtěl vymysliti…, když by (lazebník) mi žíly chibil, bych j’mu pěstí zuby vybil Hrad. 134b. V tom nebudeme zklamáni a nechybij ť nám RešSir. 12a, nemine nás, nebude nám nevyplněno. Chibilly ſem na čem, co sem psal Pass. 371, chybiti na čem. Chibil si sě stezek declinasti semitas nostras ŽWittb. 43, 19, chibil yſi ŽWittb. tamt., chybiti sě čeho, odchýliti se od čeho. Zda-li by chybyl ſe té cěsty Štít. uč. 20b. Všeho řádu a pravdy chybiece ſie mužie lecjakýchs žen hledají k smilství ŠtítPař. 119b. Za to ť mám, že s’ sě mne daleko chybil při těch věcech, kteréž jmenuješ Chelč.Pař. 159a. Tak daleko chybili sú sě apoštolóv v tom atd. t. 185b. Kdyby ſe s pravdú chybili ŠtítBud. 54, chybiti sě s čím.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
chybiti (sě), chybiti, chybiti sě, -b’u, -bíš (sě) dok. (čeho, v čem, na čem) chybit, netrefit; odchýlit se; nesplnit, zmýlit se
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.