brus, -a/-u m.
k brúsiti
1. brus, tvrdý kámen (jako nástroj n. zařízení) uzpůsobený k broušení ap., zvl. k ostření kovových předmětů
2. ojed. „brusy“ jemný odpad vzniklý při broušení kovu, „brusiny“
Dolož. též jako vl. jm. osobní
Sr. brusec, brusidlo, brusiny, pilovánie
Autor: Milada Homolková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 20. 6. 2025).
brus, -a, u, masc., Schleife, Schleifstein: koř. brъs- zdlouž. brys-, stsl. brъsnąti radere, sъbrysati. — Lapidem lapsatorium videlicet brus Lún. ks. 1312; duae cotes brusy UrbE. 190; bruſſ cos Prešp. 2450, bruſs BohFl. 806, brus Boh. min. 22b, brwſſ Vocab. 175b. — Příjm. Brus Andreas TomZ. 1434 n 273.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².