blekot, -a m.
k blektati
kdo „blekce“, mluvka, tlachal, žvanil
Sr. blekotník, brebtavec
Autor: Miloslava Vajdlová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 19. 5. 2024).
blekot, -a, -u, masc., blekání; pak kdo blektá, tlachal, Belferer, Schwätzer, Klätscher. Kto má krátký nos, opilec jest a také blekot Postavy (Výb. I) 960. Ktož s končitým nosem chodí, blekot jest a sváry plodí t. 958.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
blekot m. bečení, blekotání; žvanění; člověk, který blekotá, tlachal, žvanil
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.