bielina, -y f.
k bielý
Ojed. doklad z BřezSnář, dolož. též jako vl. jm. míst. a pomíst. Bielina. Nelze úplně vyloučit ani čtení bělina, sr. SSJČ bělina , bílé místo‘
Autor: Markéta Pytlíková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 18. 6. 2025).
Bielina, -y, fem., Bílina. — Jm. řeky. Fluvius nomine Belina KosmA. 1, 5, Kosm1. tamt., Bielina Kosm2aa. tamt., Kosm6. tamt.; fluvius Belina KosmA. 1, 10, Kosm1. tamt., Byelina Kosm6. tamt.; iuxta fluvium Belinam KosmA. 11, 11 Kosm1. tamt., Bilinam Kosm. 4a tamt.; fluvium Belina Kosm. pokrač. 1283; Byelyna flumen UrbE. 296. (Páni) byelyny řěky dojědú DalC. 5 — Jm. místní. (Bŕacislav) káza Prkošovi z byelyny na Sasy jěti DalC. 44, hrad byelynu Pulk. 3a, de Byelina TomZ. 1387 h 132, Bijlyna hrad i město Háj. 22a. — Jm.os.: Byelyna TomZ. 1397 n 277.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².