čepicě, -ě f.
sr. sthn. tschappe
1. čepice, (mužská) pokrývka hlavy, zvl. šitá n. pletená, bez pevné střechy
2. koruna, tiára, mitra n. jiná pokrývka hlavy značící hodnost toho, kdo ji nosí, zvl. obřadní pokrývka hlavy církevních hodnostářů; ojed. přen. iron. osoba, jejíž úřad je signalizován nošením specifické pokrývky hlavy
Dolož. též jako vl. jm. osobní Čepicě. Sr. čepec, klobúk, kukla
Autor: Hana Kreisingerová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.27, citován stav ze dne 7. 7. 2025).
čepicě, -ě, fem., čepice, Kappe atd.; z němč.: sthněm. chappâ, a toto z lat. capa, cappa. — Czepicze tiara Prešp. 1805, czyepyczye Rozk. 267, czyepicze mitra BohFl. 533. V krásných kápiech, čepiciech HusE. 1, 77. Připravila hlavu svú v kniežěcí czepiczi Kruml. 66b. Zlaté czepiczie cyathos Ol. Num. 4, 7; na czzepiczy super mitram Ol. Sir. 45, 14; t. Ex. 29, 9. Czepiczu sg. akk. Přib. 2la. Dal sem czepiczy vopravovat KolCC. 11a (1546). — Příjm. os. mužské i ženské: Czepycz (sic) TomZ. 1389 n 97, pallium Czepiczonis de Tynecz Lún. ks. 1418, Maretha Senomatska seu cziepicze t. 1406. V textě šprýmovném: píše nám svatá czyepyczye DivVít. C 7.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².