řěč, -i f. řeč, schopnost mluvit, dar řeči; rozmluva; vyprávění, pověst: počíná sě řeč pěkná o Bruncvíkovi; zpráva, výklad: abych mohl slíčnějie k své řěči přijíti abych mohl lépe přistoupit k svému výkladu; z prvních řěčí z dřívějšího výkladu; mluviti jednu řěč jednou, stejnou řeči; proč svú řěči tolik chystáš proč mluvíš tak strojeně; (pták) křičí řěčí řkúc: Pane milý řka lidskou řečí
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
řěč f. = vypravování, pověst; — řeč obecná = lidová mluva; — řěč vymyšlená = báseň, skladba, píseň
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.