řúti, říti, řváti, řevu, řéveš (přech. přít. řeva, řva, řujě; min. řvav; impf. řeviech, řujiech; aor. řuch, řvach; příč. čin. řul, řil) ned. řvát
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
řváti (1. sg. řevu) nedok. = řváti
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.