|
|
|
čstíti, čšču, čstí ipf. k čest 1. koho, co (i gen.) ctít někoho, něco, prokazovat úctu někomu, něčemu, vážit si někoho, něčeho 2. koho (svatého), co (posvátného) čím uctívat, ctít, (ústy) velebit, (svátek ap.) světit, náležitě slavit 3. koho, co jako, za koho, co (posvátného, úctyhodného) ctít někoho, něco jako někoho, něco úctyhodného, prokazovat někomu, něčemu úctu hodnou něčemu, někomu 4. koho čím (hodnotným) obdarovat, uctít, (jídlem) ap. pohostit (sr. StčS s. v. „počstiti“ 3) 5. koho uctivě pozdravit, se ctí přivítat (sr. StčS s. v. „počstiti“ 2) Sr. počstiti, učstiti Autor: Markéta Pytlíková Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 21. 5. 2024). 
čstíti, ctíti; praes. 1. čšču, 2. čstíš; part. pass. čščen; impftiv.; stsl. čьstiti colere, z čьstь. — Za čsť- bývá cť-, za čšč- pak čč- a čť-. — Ctíti, ehren, verehren. Já běsa nejmám, ale czty otcě svého EvZimn. 35 t. j. čti, ze čšču; jednoho boha czſtime ŽKlem. Athan. 3. (My) chtim Jakob syn Zebedaei CisMnich. 97a, impt.; svaté rodstvo chſti tamt., Remea (Remigia) chzſti službú tamt.; czſtietez jej Hrad. 115a. Měli sme učitele a ctiechme je reverebamur eos Kladr. Žid. 12, 9, čtiechme je Pernšt. tamt. Přěmysla páni velikými dary cztychu DalC. 7. Svatú neděliu tſtyty Jiř. Vrat. 2a; svaté dni czſtiti Hrad. 96a. Již on jeho nectieſſe svým synem OtcA. 330b, jako svého syna. Ty mnú czſten jsa pýchu plodíš Hrad. 140b t. j. čšťen ze čšč-; jako jiný člověk cztczen byl Lit. Sap. 14, 20 t. j. ččen ze čšč-; aby czceni byli Koř. Mat. 6, 2 t. j. ččeni; (Přemysl) donidž stravu jmieše, dotud czten bieše DalC. 76 t. j. čťen ze čč-; bud cztien honorabitur (sic) Ol. Esth. 6, 9. Chce sě chiſtiti Urban honorabitur CisMnich. 97a (čist- z čьst-, inf. chiſtiti počítán tu za slabiky tři), chiſti tamt. (počítáno za slabiku jednu). — neczſtity blasphemare Cath. 178a, jichže necztily non coluerunt ŽWittb. Deut. 17. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
čstíti, čšču, čstíš (příč. trp. čščen) ned. ctít, uctívat Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
čstíti nedok. = ctíti Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|