čelo, -a n.
1. čelo, přední horní část hlavy
2. koho, čeho čelo, přední část, předek (sr. StčS s. v. „přědek, -dka/-dku“); „v čele býti“, „na čele býti“ zaujímat čelní, vůdčí postavení
3. čelo vojska, čelní vojenský šik
Dolož. též jako vl. jm. osobní Čelo
Autor: Hana Kreisingerová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 1. 5. 2024).
čelo, -a, neutr., Stirn; stsl. čelo. Czelo frons Prešp. 1186,1.1233, Nom. 67a, Diefb.; czyelo BohFl. 379. Potu s chzela rukú potra AlxBM. 4, 34; co mu bě na czele psáno AlxV. 899. Když si šel proti nim (nepřátelům) czelem k jich czelom Rúd. 14b. Czelo Pass. 348, 349, na czele t. 306 a j. Ustrnul jest kámen w cziele jeho in fronte Lit. 1. Reg. 17, 49. Na czzelech mužóv in frontibus Ol. Ezech. 9, 4, na celach in frontibus Koř. Zjěv. 13, 16, t. 14. 1. Jěl proti nim w czelo ex adverso Mus. 1. Mach. 11, 68. — Čelo vojska, Spitze des Heeres. Přěd zástupem v samém chzele AlxH. 2, 4; právě w czele AlxV. 1214 (místo stejné s předešlým). Sám (Alexander) před zástupem w czele, k bojovi hotov dospěle AlxV. 1453.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
čelo n. = příď lodní
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.