čbán, -a/-u m.
ojed. pozd. žbán, -a/-u m.
sr. stsl. čьvanъ
džbán, nádoba na přenášení a uchovávání tekutin, užívaná též jako dutá míra
Dolož. též jako vl. jm. pomíst. Čbán. Sr. báně, čbánek, čber, kořec, lahvicě, súdek, šálec
Autor: Kateřina Voleková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 6. 5. 2024).
čbán, -a, -u, masc., Krug, urecus. Czban vody ML.96a; Krist. 88a; czzban amphora Ol. 1. Reg. 1, 24, octové cżbany acetabula Ol. Ex. 25, 29, octové zbany acetabula Mus. Ex. .37, 16. (Liška) czbana zoči, vecě: Dobrý večer, czbane! Hrad. 129b. (Liška) vecě: Nesu czbana, mého milostného pána tamt. (Liška) mnieše oklamajíc czbana, nalit sě oblúdi sama t. 130a. Ot czbana t. 131a. Člověk jest jako Czzban Kruml. 158a. Czban hydria Prešp. 1907, Rozk. 2864, amphora BohFl. 2.2; tczbany Hymn. 14a, dčbán Br. Zach. 4, 2. — Jm. místní: silva Czban UrbR. 359, Hrozka na Cžbánie Háj. 376a.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
čbán, tčbán, dčbán, žbán m. džbán
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.