provolač, -ě m.; k provolati
1. hlasatel, ohlašovatel, osoba určená k hlasitému veřejnému vyhlašování zpráv, ustanovení ap.: konšelstvie senatus, Provolacz intimator KlarGlosA 2232 (De urbis hominibus; ~B); intimator prowolacz MamUKA 25a, pod. SlovVeleš 100a; intimator prowolacz SlovTřeb 272a. – Sr. biřic, herolt, řěčník
2. relig. (čeho [víry]) zvěstovatel, osoba slovem něco šířící, zvl. víru v Boha: v devátú hodinu, když umřěl Jesus, centurio by učiněn prowolacz našie viery ComestC 338a (sr. Mc 15,39) praeco; kterýž hlas volání dá, jest li [„neumělý“ kněz] prowolač němý JakPost 143a. – Sr. provolávač