potomník, -a m.; k potomní adj.
1. jen v pl. (čí) potomstvo: bydlili sú jeho [Ismahelovi] potomniczy od Elula až do Sur ComestK 34a (potomní ~C) posteritas; aby pamět věčnú toho diva potomnykom ostavil [Bůh] ComestC 63b, pod. t. 292a. Jen u Comest
2. čí [v úřadu] nástupce; [ve vládě] následník; [apoštolů ap.] následovník: na jeho apoštoly a jich potomníky HusVýklB 75b (na…potomky ~N), pod. Budyš 46a; jenž [Bůh] přikázal učedlníkóm i jich věrným potomṅíkom Budyš 66b; potomnik aneb náměstek s. Petra KorMan 55a (v. náměstek 1); král Matiáš neb JMti potomníci králi uherští ArchČ 4,482 (1478), pod. SilvKron 32b
3. jen v pl. čí dědic („potomek“, -mka 3): královstvie italské od…ciesaře odtrhnúti i od jeho potomnikow BřezSvět 112a; aby řečený Jindřich a potomníci neb budúcí jeho předřečený hrad…drželi na věky ListářRožmb 1,253 (1391); když kolivěk…mně aneb erbóm a potomníkóm mým…věděti dadie ArchČ 9,339 (1474); to…slíbili sme…za se i za naše erby a potomníky t. 5,421 (1485)
Sr. potomek (-mka), potomní m.