piest, -a/-u m.
1. tlouk, rukojeť s nasazenou těžší hlavicí k tlučení, zvl. k praní prádla, píst (arch.): lotura mýtel, lavacrum kúpel, latera pyest KlarBohO 939 (De nautis); loter pyeſt SlovBoh 23a; bude li na rúchu taká poškvrna, ež sama voda jie nemóž snieti, popela přičinie [ženy] neb mýdla, pijeſtem tepú ŠtítSvátA 67a; atrillus pyeſt SlovOstřS 62; forulus pieſt SlovKlem 49a (vesche bluel DiefGlos 244) ║ zatiem pieſtem jeho Korvenial tato biřice oba bieše vehnal v jeden duol TristB 97a kyjem. – Sr. palicě 3
2. náboj, středová válcovitá část kola nasazená na osu, hlava (dial.): polus piest, axis os et vozy currus, kolo rota KlarGlosA 2170 (De armis); medialis pyeſt SlovKap 26a; osy jich [kol] a stpicě a lúkoti a pieſtoue všecko lité BiblOl 3 Rg 7,33 modioli; cantus pyeſt SlovOpav 104a; an to mazání snad vhodí v vodu jako z kol a piſtu nevymyje, s vrzavým vozem na zlú cestu…se poveze TovHád 99a (v obr.)
3. astr. (geocentr.) ložisko na vrcholu nebeské klenby umožňující její otáčení kolem osy fixované k zemi: articus inde polus (piest gl.) quinquaginta datur altus KlarAstrM 244 (De proprietate planetarum). – Sr. os nebeská
Sr. piesta. – V dokladu collaustrum pieſt SlovOstřS 70 jde asi o něm. slovo (sr. Ryba, LF 75,119). – Sr. též jm. míst. Piesti/Piesty, Piestov, Piešč(ě) Pieščě, Piešč a jm. osob. Pieščský m. (ArchČ 8,478, 1487). – K 3: k význ. lat. polus sr. polus est stella immobilis, super quam totum celum movetur. Et est duplex: Articus et antarticus. Articus est super, an<t>articus infra nos KlarAstrM 46b