přiekop, -a/-u m.
přěkop, -a/-u m.
přiekopa, -y f.
přěkopa, -y f.
též přiekop, -i f. sub 1
k přěkopati
1. příkop, příkopa (dial.), strouha, podlouhlý výkop určený k vedení vody: nalichu třikrát vody, až sě naplni přiekop ComestC 182r usque ad implectionem aquaeductus; pod každým mostem máme strúhu anebo příkopu v obú kopati …, aby voda volně odcházela ArchČ 16,88 (1392); jakž jest z starodávna široké hrdlo od mostu ta příkop měla, aby zase v túž šiřokost … založena byla Půh 5,52 (1480); jaký (mlýnský) náhon: na jednom mlynném přiekopě ležeti nemají [stavidla] PrávSasE 153r; máme … i příkop mlynných k pomoci vypraviti ArchČ 16,496 (1496)
2. hraniční příkop, podlouhlý výkop označující hranice nemovitosti: když smy dělali u Havla přiekop okolo jeho vinice ArchČ 18,322 (1461); poh. Anny a Barbory …, že mi udělaly překopy v společném trávníce svévolně …, ježto toho moji lidé i jejich spolu požívati mají toho trávníčku Půh 6,199 (1482)
3. (obranný) příkop, podlouhlý výkop sloužící při obraně jako překážka pro útočníka (?): jakož jmá výsost neskrovnú toto město i přiekopy AlxM 14; král … hrady … kázal … přiekopy dobrými obehnati PulkR 141 fossatis
4. dolož. jen m. dolina, terénní prohlubeň: přiekop tento naplní sě vody BiblOl 4 Rg 3,17 (též MamVíd) alveus
Dolož. též jako vl. jm. místní. K předponové vokalické kvantitě u tohoto slovotvorného typu sr. M. Homolková, Verba et historia, Praha 2005, 129–136
Sr. jáma, strúha, val