otprošovati, -uju, -uje ipf. (pf. otprositi)
1. koho odprošovat, prosit za odpuštění: maje [zločinec] na smrt jíti, jich [ohrožených] jest odprošoval ListářPlz 2,42 (1459). – Srov. otprositi 3
2. co [provinění] vyprošovat si odpuštění něčeho: i také jiných dobrých lidí dotýkal s jí [ženě svého otce] k hanbě, kdež potom jí to [hanobení] musil s opravovati a odprošovati ArchČ 20,554 (1468). – Srov. otprositi 4