obláčěti, -ěju, -ie ipf. (pf. obléci)
1. koho (v co [do šatu]) oblékat (do něčeho), odívat (kniž.): Kristus oblaczan jest u bielé rúcho, jsa posmieván jako blázen OrlojK 477 (oblečen jest ~A, pod. ~B) induitur; když jest [Kristus] jako blázen posmíván, u Erodesa oblaczin v bílé rúcho RokPostB 561 (pod. ~K) ♦ obláčěti sě v. obláčěti sě 1
2. co [šat] („na sě“) oblékat (si), brát na sebe: nižádného rúcha dvakrát neoblaczel [Nero] GuallCtnostN 3a; nového rúcha [v lednu] neoblaczey, neb ho ve zdraví nezdéřeš Hvězd 14a; aby obláčely [ženy] na se všecken oděv svůj a z hradu se braly BřezKron 451 quod induerent se suis… vestibus navlekly na sebe
3. koho v co [abstraktního] činit nositelem něčeho, uvádět do něčeho: listy rozpisují [naši nepřátelé] na nás a čtú na kázáních, ve zlú pověst oblaċegjce a ohyžďujíce AktaBratr 1,79b; příčina toho jest lid ten, kterýž nalezen jest u víře zkažený; na nás to béřete a v to obláċjte AktaBratr 1,222a vinu za to nám připisujete; ║ svatý Bernart když do kláštera nováky oblacżel PasKal I12a (oblačil ~MuzA a ost.) uváděl, přijímal (srov. obléci sě 2)
Srov. oblačiti