obleniti, -ňu, -ní pf. (ipf. leniti); k léní
(v čem [žádoucím], proti čemu [nežádoucímu]) ochabnout, polevit, přestat být horlivý (vůči něčemu): protož ihned oblenil [mnich] v službě boží OtcE 51a (obleni sě ~B a ost.); napna vysoce, obleni proti hřiechuom, proti zlostem, tak že potřebná horlivost potuchne JakZjev 36b; že v naději padá [kajícník] a obleni, nechá všeho RokLukA 5a ♦ neobleniti s inf. nelenit (kniž.), nemeškat, neváhat, nerozpakovat se: vy ste se zařkli neobleniti toho sami přečísti BechNeub 35a. – Srov. obléněti 2, obleniti sě 2, obleviti 4
Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008.
obleniti, -ňu, -níš dok. zlenivět, ochabnout; —
obleniti sě zlenivět, ochabnout; s inf. pocítit zatěžko; (
s inf. jíti)
omeškat se, opozdit se; ne
obleniti (sě)
s inf. nelenit, nemeškat, neváhat (
v. též oleniti)
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
obleniti (sě), obleniti, obleniti sě dok. = zanedbati, ochabnouti, leností se obmeškati
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.