nosič, -ě m., poses. nosičóv; k nositi
1. nosič, kdo někoho n. něco nosí; [nosí-li nosítka] nosítkář: omdlela jest síla noſiczoua BiblCard Neh 4,10 (~Lit, ~Pad, dělníkova ~Ol, zemdlen jest lid, kterýž dělá ~Praž) portantis; Nosicz portator KlarGlosA 2216 (De urbis hominibus); tiepie ho na duši umrlého ti noſici v hrob zlého obyčeje a v hrob pekelný HusPostH 164a (v obraze); baiulus noſicz vel listonoše SlovOstřS 67; gerulus Noſycz SlovOstřS 82a; lator noſſicz SlovOstřS 88; že jsú toho mrtvého z brány nesli čtyři noſycži ChelčPost 233b; čtyři obyčejní noſyczy bývají, když mrtvého k hrobu nesú, tak také zvláště čtyři noſyczy jsú, ješto lidí nesú na věčné zatracení RokPostB 470
♦ zákona (práva) nosič zákonodárce, vydavatel zákona: ustavi, hospodine, práva noſiczye nad nimi ŽaltWittb 9,21 (BiblOl, noſſicze zákona ŽaltKlem, zákona nositele ~Pod, ~Kap, právnoše BiblLit, práv vydavače ~Pad, vydavatele zákona ~Praž) legislatorem; blahánie dá zákona noſicz ŽaltWittb 83,8 (~GlosKlem, zákononoše ~Pod, zákona nositel ~Kap, zákona rozšiřitel BiblOl, ustanovitel zákona ~Lit, ~Praž, zákonu dárcě ~Pad, zákonník ŽaltKlem) legislator; legislator zákona noſſicz, zákonník, právonosič Mam Muz XIV E 14, 492
Srov. nositel
Ad 1: srov. lator dreger DiefGlos 320. – Ad 2: za lat. legislator stč. též zákona davatel (PoggioF 135b), přinositel zákona (BiblPraž Job 36,22), ustavitel zákona (MamKapR 37b), vynositel práv (GuallCtnostK 149b)