nečistiti, -šču, -stí ipf.; k nečistý
1. co [konkrétního] znečišťovat, činit nečistým, pošpiňovat: neb čím by viece nečisté plné tělo krmil, tiem by viec necziſtil a urážel ŽídSpráv 63; coinquinare necžiſtiti SlovKlem 9a; demaculare necžiſtiti SlovKlem 11b; lubricare necžiſtiti SlovKlem 17a; ptáka toho nechválí sedláci, kterýž hnízdo, v kterémž bydlí, nečistí ArchČ 16,17 (1493)
2. (co [duši, mysl]) znečišťovat (mravně), poskvrňovat, zneuctívat: jíž [lásky] křivá domnění nenečiſtij, neb nemyslí zlého HusProv C2a; labefacere necziſtiti, poškvrniti SlovOstřS 138
Srov. nanečistiti
Ad 1: za lat. coinquinare stč. též poškvrňovati, tupiti
Zdroj: Staročeský slovník, [seš.] 1–26. Praha: Academia, 1968–2008.
nečistiti, -šču, -stíš, impftiv., znečišťovati, przniti, beflecken; dovede-li (žena) na ň (muže), že by dobytek nečistil aneb smilně živ byl… Brikc. 259 (o sodomství).
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
nečistiti, -šču, -stíš ned. znečišťovat; prznit, poskvrňovat
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
nečistiti nedok. = znečišťovati, przniti
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.