kročiti, -ču, -čí pf. i ipf.
k krok
1. čím (nohou) udělat krok
2. v co, kam vkročit, vejít, vstoupit; v co (úřad, povinnost ap.) ujmout se něčeho
3. k čemu, proti komu, z čeho, kam vykročit, vyjít; na horu vystoupit
4. ke komu, k čemu přikročit, přistoupit
5. na koho zakročit proti někomu, vystoupit proti někomu
6. ipf. kráčet, jít; po kom kráčet za někým, následovat někoho
Autor: Markéta Pytlíková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 3. 5. 2024).
kročiti, -ču, -číš, pftiv., einen Schritt tun, treten, auftreten, eintreten;z krok. — Mnozí na vás kroczie, že vy ottadto vysočie Hrad. 20a. By jednú nohú kroczyl Mast. 171. Pozdě hodě v rozum kroczych, až léta na plecí počich Přípisek z doby ok. r. 1380 (v lat. rkp. knih. univ. v Pr. X. II. 5. fol. 211a). Nechtě krocziti na úzkú cestu ŠtítPař. 53b. (Bóh) inhed kroczzi k tobě Kruml. 190a. Aby… v tom, co jest pravého, spieše po ňem (člověk po svém pánu) kročil ChelčPost. 281a. (Origenes) vebrav se… v ta podobenstvie jako v velikú tmu i kročil z nie ješťe u větčí tmu ChelčPař. 158b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
kročiti, -ču, -číš dok. udělat krok, šlápnout; vstoupit; vystoupit proti komu, dokročit na někoho: mnozí na vás kročie
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.