klepati, -ṕu, -ṕe ipf.
1. koho kam, kde klepat, ťukat
2. co (kosu) klepat, naklepávat
3. co (kov) tepáním zpracovávat, tepáním tvarovat
Sr. tepati
Autor: Andrea Svobodová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 9. 5. 2024).
klepati, -ṕu, -ṕeš, impftiv., klopfen, stsl. klepati -plją tundere, pulsare, iter. klepávati. Koř. klep-; podle Uhlenb. prý z germ., spíše však onomatop. — Z zlata klepaneho ex auro ductili Ol. Ex. 37, 17, Mus. tamt., klepati zlato; sviecen klepany z zlata přěčistého Mus. Ex. 37, 17. — Mlýni klepany lépe meliú DalC. 72, klepati mlýn, křesati; mlýnové klepaní, in marg.: křesaní DalFf. tamt. Smrt kosu klepe Hod. 85a, klepati kosu; on kosu klepawal KolF. 5b (1591). — Třásti, schütteln, schwanken machen: vstav helm na hlavu, ať se neklepe Baw. 181b; dosah helmu, kdež (= když) se klepe, uváza jej dobře lépe t. 183b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².