|
|
|
klín, -a/-u m. 1. klín, z jedné strany zúžený nástroj sloužící k rozštěpení druhého předmětu 2. čeho (pole ap.) klín, předmět n. plošný útvar ve tvaru klínu, (šatu) záhyb 3. klín, část lidského těla mezi břichem a nohama 4. čeho (sukně ap.) klín, přední část oděvu vyhrnutá a za okraj n. cípy přidržovaná v úrovni pasu a sloužící k ukládání n. přepravě věcí; též jur. 5. část, díl 6. med. kýla, vyhřeznutí orgánů Dolož. též jako vl. jm. místní a pomístní. K 2: sr. calta; k 6: sr. prótrž, kýla Autor: Barbora Hanzová, Miloslava Vajdlová Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 24. 5. 2024). 
klín, -a, -u, masc. Keil, Falte; stsl. klinъ cuneus. — Klin k drvuom štípaní KolB. 63a (1497); tři kliny malé, železné tamt. — Kak-li to móž dobré býti…, když zarukují: vezma klyn sukně neb pláště, hne-li jím za sě, chtě snad rozvésti, aby udeřil k onoho (t. svého protivníka) klynu, tehdy jest ztratil! Štít. uč. 81b, klín sukně neb pláště, t. dolní díl toho roucha do jedné ruky a v podobě klínu sebraný, při sedání soudním. A když páni potaz naleznú, že by (soupeřové) jměli o to sědati a životem pokázati, tehdy… řečník póvodóv má řéci: Pane sudí, tento ottudto prosí, aby jemu dán byl pán, jenž by jej naučil, kterak jmá k svému vrahu přistúpiti… a kterú rukú má klyn své sukně držěti a kterak jmá řéci dřieve, než by svým klynem vraha udeřil Řád pz. 11. Pak-li jest poznal sě (přiznal se, žalovaný), tehdy ihned klyny v hromadu třikrát udeřiti jmáta, a oba buďta pilna, abyšta upřiemo udeřila proti sobě, by sě žádný nechybil t. 19. — Žid… vydřěv klyn z své košile oči zaváza Ježíšovi Vít. 49a, klín, kus, pruh v podobě klínu. — Tři klyny rolí orné KolC. 126a (1588), klín rolé atp.; kaupil sobě… dědiny dvoje honce i ſ kliny mezi cestami KolČČ. 99b (1548); dědiny kliny, přes něž táž stezka… běží t. (1566). — klyn cuneus Prešp. 578, Rozk. 1079, SlovBrn. 224, BohFl. 223, MamA. 18a. Nom. 69b; klijn cuneus RVodň. 56b. — Ten jistý (t. provinilec, hledaje si pomoci konšelovy) hned hřivnu z klyna vyvázav vecě: Račiž hřivnu vzieti a tu práci o mně jmieti Hrad. 128b, klín = záhyb šatu, uzlík, v němž byla hřivna zavázána, klyn plica, velamen zástěrka atd. Prešp. 1753 v kap. De vestibus (plica = plicatura, involutio DC.), BohFl. 542, VocabMus. 183a. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
klín m. = cíp pole Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|