jěktati, -cu, -ce ipf.
1. vydávat zvuk, zvl. pronikavý, naříkavý ap.
2. (o zubech) jektat, drkotat
Dolož. též tvar nt-ového participia jektajě, vytvořený podle sloves typu dělati
Sr. kvieliti, zjěktati
Autor: Jana Zdeňková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 26. 4. 2024).
jěktati, -cu, -ceš a -taju, -áš, impftiv., jektati, hořekovati, lärmen, wehklagen. — Ciesař křiče gektagye…, roztínaje zuby slova Kat. v. 2949. Cum homo sonaverit in corde suo gektati bude HusKázD. 187d. (Maria) kvielíci i gekczyczy Hod. 52b. (Anna) hýbala rty jekcíci HusE. 1, 307. Pláčem srdce poče gektati Baw. 105.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
jěktati, -cu, -ceš ned. jektat, cvakat zuby; naříkat, křičet
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.