humence, -ě n.
k humno
1. přístřešek stojící na „humnech“ a sloužící zvl. k čižbě
2. osidlo, past zvl. na holém, vegetace zbaveném místě
3. kde (na hlavě) pleš
Dolož. též jako vl. jm. místní Humence. K 3: sr. A. Černá, NŘ 85, 2002, 28–31
Autor: Michal Hořejší
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 26. 4. 2024).
humence, -ě, neutr., demin. z humno. — Místo na čihadle, na něž se ptákům podsýpá, Tenne beim Vogelherde: aby mu z humence ptactvo neuletělo Br. Jg. — Stáj (která bývala na humně, při humně), Schoppen, Hütte: humencze tugurium Prešp., Rozk. 3468, Veleš.; hole humencze tugurium BohFl. 767; tugurium… katrč, chalúpka, humencze Lact. 167b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².