hřieběcí adj.
k hřiebě
1. (ve funkci gen.) hříběte
2. hřieběcie nemoc chřípěcí (arch.), hříběcí, zánět nosní dutiny u koní, smrtelně nebezpečný zvl. pro hříbata a mladé koně
Dolož. též jako vl. jm. místní a součást vl. jm. pomístního. Sr. chřiepo
Autor: Miloslava Vajdlová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 26. 4. 2024).
hřieběcí, adj. ze hřiebě, Füllen-: pro hlízu hrdla, ješto slove hrzyebiecze nemoc ChirB. 43b (rozumí se tu nemoc toho jména u člověka, ovšem přenesením od koně). — Odtud zpodstatnělé fem. hřieběcie t. nemoc: že (kůň) hrzíbieczij má KolF. 57b; že (ta nemoc koně prodaného) není než hrzibieczij a již třetí den, jakž se pustila tamt.; připovídal, že třetí den hrzibieczij se mu (koni) pustila t. 58a (1590).
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².