fúkati, -aju, -á ipf.
1. (o větru) foukat, vát
2. expr. (o člověku) nafukovat se, vyvyšovat se, nadutě mluvit
3. expr. na koho vyvyšovat se nad někým, vytahovat se na někoho
Autor: Markéta Pytlíková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 18. 5. 2024).
fúkati, -aju, -áš, impftiv., foukati, onomatop.; přenes. hrdopyšně si vésti. — fúká víetr HusOrth 178; svět drží hlavu hrdě, fúká, nadýmá se RokycEvJan. 657a; pyšně ffaukati, podrejvati RešSir. 69b; na žádného dbáti, ale spauru ukazovati a fukati t. 213b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
fúkati, -aju, -áš ned. foukat; nafukovat se, hrdopyšně si vést
Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
fúkati nedok. (na koho) = foukati, osopovati se, hrdopyšně si vésti
Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.