|
|
|
ej interj. eja¹ interj. 1. obecně kontaktová n. vybízecí, též ve spojení s dalším citoslovcem n. reduplikovaně „ej nu“ „ej, ej“ ap. ej, aj, hle, ejhle; vyjadřuje upozornění, zdůraznění ap.; v oslovení zdůrazňuje oslovovací funkci vokativu; na počátku věty závislé před podřadicí spojkou signalizuje nevlastní přímou řeč 2. subjektivně pocitová, též ve spojení s dalším citoslovcem nebo reduplikované „ej nu“ „ej, ej“ ap. ej, aj, hle, ejhle; vyjadřuje údiv, překvapení ap.; na počátku věty závislé před podřadicí spojkou signalizuje nevlastní přímou řeč 3. subjektivně pocitová, též ve spojení s dalším citoslovcem „ej běda“ ap. ach, ó; vyjadřuje smutek, zoufalství ap. 4. konkluzivní po ukončené výpovědi tedy, tak tedy, nu, nuže (kniž.); uvádí výpověď, která navazuje na předchozí kontext ve volnějším vztahu důsledkovém, důvodovém n. vysvětlovacím Též za lat. ecce, euge, heu, propterea Sr. a, aj, nu, ó Autor: Štěpán Šimek Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 18. 5. 2024). 
ej, éj, dvojhláska. Píše se v textech staropísmých spřežkami ei, ey, na př. gei t. j. jej Pass. 380, na horách tweych t. j. tvejch (tvých) Pror. 65b, na hoře wyſokey t. 42b, neyſſpieſs Otc. 75b; někdy s označením délky prvního členu spřežkou eey, na př. na wſſelykeey huoře ſwateey Pror. 9a; později psáno také eg = nč. ej. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
ej, interj., ei, ecce. — ey prosímy, Maria, dnes tebe Modl. 154b; ey, nedaj ani mně ani diáblu tvé dary zbořiti ModlB. 10b; ei, smiluj sě! HusPost. 121a. Ey… já posielám anjela mého ecce ego mitto Lit. Math. 11, 10. Ey nu hleď již, nebeský otče, kterak atd. Kruml. 372b. ey, ey euge, euge ŽGlossKlem. 34, 21. Ey, já slyšev pověst o tobě…, k tobě sem přijel GestBř. 29a. Ey, když by kto bez dětí umřel, tehdy atd. MC. LVIII, ey, by zpieval havran taký, byl by míl nade vše ptáky Baw. 56. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
ej, eja interj. aj, hle, ejhle Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
|